Konec sázek na druhou světovou. Česko pochopilo, že Oscary jsou i tvrdá strategická hra

Před několika týdny oznámila Česká filmová a televizní akademie užší výběr filmů, které připadaly v úvahu, že by je letos vyslala za Česko na Oscary, aby usilovaly o nominaci v kategorii nejlepší cizojazyčný snímek. V ní tuzemská kinematografie po revoluci poprvé a naposledy uspěla v roce 1997 s Koljou. 

Komukoli, kdo blíže sleduje dění v českém i světovém filmu, bylo jasné, že v komisí předvybrané pětici Chica Checa, Kdyby se holubi proměnili ve zlato, Neporazitelní, Pět švestek a Poberta je jediný smysluplný kandidát – Kdyby se holubi proměnili ve zlato. A akademici také nakonec snímek Pepy Lubojacké zvolili jako českého kandidáta. Podruhé za sebou tak Česko vysílá dokument a podruhé film, který úspěšnou cestu začal na festivalu v Berlíně. Volba přitom vypovídá nejen o kvalitách snímku, ale rovněž o tom, že se definitivně změnil přístup těch, kdo o oscarovém kandidátovi rozhodují. 

Oscary už nejsou vnímané s dávkou romantiky jako napůl mytická cena, jejíž vnitřní fungování umí nahlédnout jen pár vyvolených a vítězí v nich ten nejlepší. Součástí šance na možný úspěch – čímž se rozumí už výběr do širších nominací mezi deset filmů – jsou i prestižní festivaly, atraktivní příběh kolem filmu a promyšlená strategie. Oscary jsou také strategickou hrou a Česko ji začíná konečně víc hrát.