Máte pocit, že ztrácíte své děti? Vezměte je na oběd, nikdy není pozdě

Mezi rodiči oblíbený bestseller Držte si své děti, který jste napsal spolu s Gaborem Maté, popisuje, že se děti přestávají orientovat na své rodiče, jako tomu bývalo dříve, a místo toho jsou pro ně nejdůležitější spolužáci a kamarádi. Považujete tento jev za nebezpečný. Není to ale přirozené? Není normálním vývojovým stadiem, že se děti začnou proti rodičům vymezovat, přestanou v nich vidět vzory a oporu pak hledají spíš u vrstevníků?

Ptala jste se, jestli je to přirozené, a pak jste použila slovo normální. To jsou dvě různé věci. Normální je, co se běžně děje. Přirozené je, co by se mělo dít. Myšlenkou knihy je, že je dnes až příliš normální, že jsou rodiče, prarodiče a další dospělí, kteří se o děti starají, nahrazeni vrstevníky – ostatními dětmi nebo teenagery. Je to normální, ale není to přirozené. 

Opravdu to ani v určitém věku, řekněme během dospívání, není přirozené?

Ne. Jde o to, kdo je nejdůležitější. Kdyby pro vás byli důležitější přátelé než vaše dítě, byl by to problém. Péče má být uspořádaná kaskádovitě. Použila jste slovo vzor. Ale to je jen malá součást toho všeho. Nejde jen o přebírání hodnot nebo rolí. Důležitý je pocit, že o mě někdo pečuje, stará se o mě. Děti se nemají starat o sebe navzájem. Z definice toho nejsou schopné. Jsou děti za sebe navzájem zodpovědné? Měly by se vzájemně vychovávat? Samozřejmě že ne. Používám konstrukt kaskády, přes niž péče proniká až k dítěti. Takové uspořádání je důležité. Vaše dítě je pro vás důležitější než přátelé a snad to tak mají i vaše rodiče a prarodiče. V některých případech to tak není a pak je lepší se opřít o přátele. Ale ve společnosti by měla fungovat kaskádovitá péče. 

Odborná literatura o vývojové psychologii však hovoří o tom, že mezi patnácti a dvaceti lety je přirozené považovat za autoritu spíše své vrstevníky než rodiče.

Je to normální, ne přirozené. Americká psychologie předpokládá, že je to i přirozené. Ale s tím já rozhodně nesouhlasím.