Šárka Homfray: Nejde jen o slova nebo jednotlivé výroky

Pokud někoho označíme za „parazity“ a mluvíme o „deratizaci“, není to jen nešťastná metafora ani hloupý vtip. Je to celkem jednoznačný odkaz na styl vyjadřování, který z označené skupiny lidí dělá někoho jiného, než jsme my. A to i pokud si odmyslíme kontext konkrétního řečníka, který taková slova pronáší.

Aniž bych se na tomto místě chtěla pouštět do nějakých velkých teoretických lekcí, je potřeba mít na paměti, že každý výrok, promluva nebo tvrzení realitu do určité míry nejen popisuje, ale i konstruuje. Označit skupinu lidí za parazity znamená posunout ji mimo rámec běžné společnosti. Parazity nelze přesvědčovat, paraziti se „odstraňují“. Jakmile se podobné výrazy jednou dostanou do veřejného prostoru, začnou žít vlastním životem: přebírají je další aktéři, zjednodušují složité problémy a nabízejí falešně jednoduchá řešení.

Není přitom podstatné, koho tím autor „skutečně myslel“ a jak svůj výrok později upravoval. V okamžiku, kdy zazněl, splnil svou funkci: pojmenoval nepřítele a naznačil, že jeho existence je problém, který je třeba řešit. To je politický mechanismus, nikoli komunikační přešlap.

Bagatelizace podobných výroků jako nadsázky, emoce nebo nedorozumění je krátkozraká. Jazyk formuje hranice přijatelného. To, co dnes projde jako ostrá rétorika, se zítra může stát standardem. A jakmile se jednou posune hranice toho, co jsme ochotni tolerovat, posouvá se i to, co jsme ochotni přehlížet – a nakonec i to, co jsme ochotni akceptovat jako legitimní součást veřejné debaty.