Šárka Homfray: Na monitoru svítí papírový stát

Nejlepší práce je ta, kterou za vás udělá někdo jiný. Pokud bych chtěla být hodně uštěpačná – a to samozřejmě nechci –, řekla bych, že to je takové heslo české digitalizace. Zaklínalo se jí několik posledních vlád a až na drobné výjimky spočívala v zásadě v tom, že se namísto samotné agendy elektronizovalo jen její papírování. Obvykle se tento proces spojil s tím, že co do této doby dělala veřejnost, nově dělalo úřednictvo. Zjednodušení ani zrychlení se nekonalo, ale mohli jsme se pochlubit novým portálem nebo alespoň formulářem.

V tomto ohledu přináší určitou inovaci jednotné měsíční hlášení zaměstnavatelů, známé pod zkratkou JMHZ. Jako obvykle všechno na papíře a v tiskových zprávách vypadalo skvěle. Místo opakovaného posílání stejných údajů jejich sdílení mezi úřady. Místo papírového státu stát datový. Kdo by proti tomu mohl něco mít? Jenže jako obvykle se nám tu propojilo několik osvědčených přístupů a jako obvykle to tak úplně nestačí. Papír se převede do formuláře, formulář do portálu, portál do tiskové zprávy. A práce, která měla zmizet, se jen přesune jinam. Jenže nestačí spočítat, kolik formulářů jsme sloučili. Důležitější je, kolik údajů musí někdo nově dohledat, doplnit, ověřit a opravit.

Tentokrát práce dopadá hlavně na zaměstnavatele, personalistky a mzdové účetní, a to je oproti obvyklé praxi ta jediná inovace. „Subjekty“ dohledávají a doplňují údaje o zaměstnancích, hlídají metodiku, řeší chyby, opravná podání a rozhraní mzdových programů. Část toho je jistě přechodná bolest každé velké změny, část je ale nepochybně jen přesunutí administrativy na někoho jiného.

Přitom problém tu není poprvé. Už roky víme, že skutečná digitalizace není možnost poslat žádost on-line, pokud ji pak úřad uvnitř systému tiskne, přepisuje, kontroluje přes e-maily a dohledává v registrech, které spolu nemluví. Obíhat mají data, nikoli člověk, jak zní jedna chronicky nadužívaná fráze. A už vůbec by to neměl být člověk převlečený za externího provozovatele státní databáze.