Na nočníku s plynnou angličtinou. Kdy je ideální čas učit se cizí jazyky?

Ovládáte angličtinu natolik dobře, abyste v ní mohli konverzovat? V Eurobarometru z roku 2024 kladně odpovědělo 47 procent obyvatel Evropské unie. Češi skončili se 41 procenty pod průměrem, umístili se na šestnácté příčce. Ze sousedů je předehnali Němci a Rakušané.

Podle současného ministra školství Mikuláše Beka zaostáváme už na školách. Zdejší žáci vycházejí z devátých tříd s nižší úrovní angličtiny než jejich vrstevníci třeba právě z Německa, Skandinávie nebo Pobaltí, což představuje konkurenční nevýhodu pro celé Česko. Ve snaze náskok ostatních zemí dohnat Bek před časem rozhodl, že se angličtina bude na školách od roku 2027 povinně vyučovat od první třídy, a ne od třetí jako dosud.

Není to úplně revoluce, zhruba polovina základních škol už dnes prvňáky angličtinu učí z vlastního rozhodnutí. Přesto ministerský záměr vyvolal obavy. Předseda Asociace ředitelů základních škol ČR Luboš Zajíc v Českém rozhlase uvedl, že učit angličtinu žáky, kteří ještě neumějí číst a psát, bude náročné, protože ne všichni pedagogové zvládnou cizí jazyk předat tak hravě, aby prvňáky zaujali. A objevily se i další pochybnosti: Jak učit sedmileté děti angličtinu, když řada z nich ještě neumí pořádně ani česky? Nezkomplikují situaci rozšířené logopedické vady? Nebudou se jim jazyky plést?

Shodnout se na ideální věkové hranici výuky jazyků zjevně není jednoduché. Ostatně i evropští premianti přistupují k angličtině různě. V Nizozemsku, které je vítězem zmíněného Eurobarometru, je povinná až od deseti let, i když řada škol dobrovolně začíná dříve. Třetí příčku (po Švédsku) obsadilo Dánsko, kde se naopak děti učí anglicky už od první třídy, jako tomu nově má být i u nás. Úspěch zmíněných zemí navíc ovlivňuje větší podobnost jejich národních jazyků s angličtinou nebo tradice vysílat cizojazyčné filmy bez dabingu.

V úvaze, jak zlepšit jazykovou výbavu českého dorostu, se tak vedle sporů o optimální věk vyplatí především prozkoumat, jak si dětský mozek vlastně cizí jazyky osvojuje a jak tomu můžeme jít naproti.  

Fafa a fáfa v babylabu

Společná dětská laboratoř Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Psychologického ústavu Akademie věd ČR na první pohled vypadá, jako by se nemohla rozhodnout, jestli chce být spíš dětskou hernou, nebo nahrávacím studiem. Gauč vedle přebalovacího pultu obsadili plyšáci, police je plná hraček, na barevné pěnové podložce láká ke hře domeček pro panenky. A uprostřed stojí budka s černým akustickým obložením a nápisem „Vypnout mobil“.

V téhle kukani sedí sedmiměsíční Leonka na klíně své matky, která má na uších sluchátka. Na obrazovce před nimi září obrázek pestrobarevných kostiček a z reproduktoru se pořád dokola ozývá: „fafa, fafa“. Leonka nejprve zaujatě sleduje obrazovku, po chvíli však pozornost ztrácí. S prsty v puse se rozhlíží po okolí, občas zkontroluje, jestli je máma pořád s ní. Pak se ale „fafa“ změní na „fáfa“ a dítě se opět zahledí na obrazovku.

Reproduktor, z něhož se slabiky ozývají, je schovaný přímo za obrazovkou. Testované děti si tak myslí, že obrázek zvuk vydává, a proto se na něj podívají, když zaregistrují změnu. Neurolingvistky Kateřina Chládková a Kateřina Kynčlová právě měří, do jaké míry jsou batolata schopná si změny ve slabikách všimnout a jestli je více zaujme přechod z „fafa“ na „fefa“, nebo na „fáfa“.

Výzkumnou skupinu SPEAKin Lab, jejíhož experimentu se Leonka právě účastní, založila Kateřina Chládková v roce 2018 s cílem lépe porozumět mechanismům, jakými si lidé jazyky osvojují. Její odnoží je zmíněný babylab, kde vědci pozorují děti od kojenců až po školáky. A zaměřují se jak na děti česky mluvících rodičů, tak na ty, které odmala vyrůstají ve dvojjazyčném prostředí a jsou takzvaně bilingvní.

V jednom z předchozích výzkumů zjistili, že děti výrazněji reagují na změnu délky samohlásek. Aktuální testování si klade za cíl lépe pochopit vztah mezi bilingvismem a dyslexií. Lidé trpící poruchou čtení zpracovávají jinak i tempo řeči a vědci nyní ověřují hypotézu, zda by bilingvismus mohl zmírňovat příznaky dyslexie u dětí, jež k ní mají po rodičích predispozice. „Zajímá nás, jestli miminka s rodinným rizikem dyslexie budou na změnu délky reagovat jinak než nedyslektická miminka,“ vysvětluje smysl probíhajícího pokusu Kateřina Chládková.

Experimenty v babylabu neurolingvistům postupně objasňují, jak vlastně schopnost porozumět mluvené řeči a používat ji u nejmenších dětí vzniká. Vědci už vědí, že pokud se miminko narodí se zdravým sluchem, dokáže zpočátku rozlišit všechno, co lidským uchem rozlišit lze. Chládková jako příklad uvádí hindštinu, která má různé varianty hlásky „d“. Českému dospělému uchu znějí všechny stejně, v Indii ale mění význam slov. A kojenci libovolné národnosti rozdíl slyší, i když samotnému jazyku ještě nerozumějí.

Během prvního roku života se citlivost k celé plejádě hlásek postupně ztrácí a batolata začnou rozlišovat jen ty měnící význam slov v jazycích, které je obklopují. Superschopnost ustupuje efektivitě, pro mozek je praktické šetřit vlastní kapacitou a soustředit se pouze na zvuky, které něco znamenají. „Kdyby pokaždé reagoval na trochu jiné d, zavařil by se,“ podotýká Chládková. Dodává ale, že pokud se později rozhodneme naučit jazyk, v němž existují různá d a mění význam slov, můžeme se je znovu naučit rozlišovat. Mozek o svou citlivost nepřichází, jen ji vypne, aby šetřil energii. 

Nejsme žádní pushy parents

Rozvíjející se vědecké poznání podle neurolingvistky Kateřiny Chládkové aktuálním ministerským návrhům na posun povinné angličtiny do první třídy dává za pravdu. Ona sama novinku nadšeně vítá. Kdyby bylo na ní, klidně by angličtinu zavedla už ve školkách. „Je dobré začínat v útlém věku, kdy děti ještě vůbec nepřemýšlejí nad tím, že se učí. Mají hlavu otevřenou a osvojí si to, co slyší a vidí kolem sebe,“ vysvětluje.

Argument, že by se děti nejprve měly naučit pořádně česky, než se pustí do dalších jazyků, považuje za překonaný. „Žádné výzkumy neukazují, že by se přidáváním dalších jazyků dětem pletly řeči, které už umějí,“ zdůrazňuje výzkumnice. Když jdou do první třídy, jsou podle ní navíc již „plně kompetentními mluvčími“ češtiny, i když třeba ještě občas dělají chyby. A fakt, že se teprve budou učit číst a psát ve své mateřštině, představuje ve vztahu k angličtině spíš výhodu než nevýhodu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cizí jazyk nevnímají přes písmena, jako odděleně napsaná slova, ale jako celé fráze.

Tímto přirozeným způsobem jsme se všichni naučili i svou mateřskou řeč. Batolatům nikdo nemusí vysvětlovat pravidla gramatiky nebo je zkoušet ze slovíček. Jejich motivace je jasná: dozvědět se co nejvíc o navýsost zajímavém světě kolem sebe a dorozumět se se svými nejbližšími. Právě tento princip se podle Chládkové vyplatí co nejvíce zachovat také ve výuce cizích jazyků. Letos s kolegy vydala studii, podle níž se i dospělí mohou začít učit cizí jazyk tímto způsobem, tedy v první řadě poslechem.

Vystavovat své potomky angličtině od raného věku se už před časem stalo trendem také mezi českými rodiči. Ti majetnější občas posílají děti do soukromých školek, kde se mluví výhradně anglicky, jiní to zkoušejí doma sami. Dříve se tradovalo, že takový přístup má i své potenciální nevýhody, protože pokud musí děti od narození pojímat dva a více jazyků, brzdí je to a začnou mluvit později než jejich monolingvní vrstevníci. Už na začátku milénia ale kanadští vědci zjistili, že to není pravda. Obě skupiny dětí dosahují milníků ve vývoji řeči, jako je první slovo či první věta, ve zhruba stejném věku a mají rovněž srovnatelnou slovní zásobu. Potvrzuje to i letošní polská studie.

Nečekat s angličtinou na školní léta měli v plánu také manželé Baďurovi. Brzdily je v tom ale právě nejrůznější mýty a obavy, aby svému synovi nezpůsobili víc škody než užitku. „Bál jsem se, že to nějak pokazím,“ přiznává Tomáš Baďura, profesí environmentální ekonom. Pak v médiích narazil na rozhovor s Kateřinou Chládkovou a přišel si k ní pro rady.

Dozvěděl se mimo jiné, že klíčové je podávat dítěti angličtinu co nejpoutavěji. Poučený otec pak přemýšlel, jak na to, a nakonec začal během večerního koupání dvouapůlletému Teovi přehrávat anglické scénky s figurkami z lega. Mluví různými hlasy, šklebí se u toho a dělá legraci – snaží se zkrátka o co nejteatrálnější projev, aby syna zaujal. Popisuje, že když se pokouší do angličtiny přepnout během dne nebo mu v cizím jazyce přečíst knížku, Teo občas protestuje a říká: „Anglicky ne.“ Během koupání však cizí jazyk nikdy neodmítl, sázka na divadlo tedy, zdá se, funguje.

Zatím Teo angličtinu aktivně nepoužívá, nanejvýš po rodičích občas zopakuje slovo nebo frázi. Nedávno ale doma běžel anglický podcast a chlapec přeložil do češtiny výraz, který v něm slyšel. „Překvapilo nás to. Na úrovni porozumění se tam evidentně něco děje,“ podotýká jeho matka Zuzana Baďurová Smrčková, která se živí jako právnička.

Baďurovi strávili řadu let v zahraničí, soukromě i pracovně, Teo s nimi celý první rok po svém narození prožil v Nizozemsku. Mají spoustu anglicky mluvících přátel a angličtinu využívají denně. Během hovoru češtinu míchají s anglickými frázemi. Třeba když vysvětlují, že nejsou „pushy parents“, kteří by syna do angličtiny nutili kvůli vlastním ambicím. „V angličtině prostě hodně žijeme a přijde nám přirozené, aby ji s námi syn sdílel,“ vysvětluje Zuzana Baďurová Smrčková. A její manžel dodává, že jemu samotnému angličtina rozšířila obzory. „Jinak v ní přemýšlím, dělám jiné vtipy, jsem tolerantnější. To bych chtěl synovi předat,“ popisuje.

Může to přijít kdykoli

I podle Kateřiny Chládkové mohou být jazyky klíčem k otevřenější mysli. „Když dítě ví, že lidé mluví různými jazyky, dříve chápe, že mohou mít také jiné postoje, znalosti a zkušenosti,“ vysvětluje lingvistka. Mluvit se svým potomkem anglicky může být podle ní dobrá volba, pokud se v tom člověk cítí komfortně a působí na dítě autenticky. Vůbec však nevadí počkat až na školu, rodiče nemusí mít strach, že by propásli vývojovou příležitost, která se už nebude opakovat. „S věkem přirozeně klesá naše schopnost učit se cokoli. Ale neexistuje věk, kdy by přišel zlom a my už jsme se nedokázali jazyk naučit,“ dodává lingvistka.

Nizozemská studie z roku 2022 na analýze už dříve publikovaného obrovského vzorku 670 tisíc rodilých i nerodilých mluvčích angličtiny ukázala, že schopnost naučit se jazyk relativně snadno přetrvává až do mladé dospělosti a pak pouze pozvolna klesá. Jiné výzkumy nicméně zároveň naznačují, že zásadnější roli než věk hraje čas, který jazyku věnujeme, metody, na něž vsadíme, a především – motivace.

Pro plán zařadit angličtinu povinně do osnov prvních tříd jsou tyhle souvislosti zásadní. Forma výuky rozhodne o úspěchu víc než věk. Podle Chládkové by stálo za to třeba vyučovat v angličtině předměty, jako je výtvarná výchova nebo tělocvik. Děti zapojí fantazii a tělo, což je přirozeně baví, a budou se od učitele chtít dozvědět víc, i když mu zpočátku nebudou rozumět. Navíc výtvarnou techniku nebo skok přes kozu lze předat i jinak než jen slovy, pedagog to zkrátka předvede.

Naopak vytáhnout na prvňáky seznamy slovíček a gramatických pravidel a psát z nich testy je zaručený způsob, jak dětem angličtinu znechutit a třeba v nich i vyvolat mylný dojem, že nemají na jazyky talent. Pak by se z nadějného plánu na zvýšení konkurenční výhody českých školáků stala promarněná příležitost.

Avšak ani v případě, že konkrétní škola či učitel vezmou výuku angličtiny za špatný konec, není podle Chládkové do budoucna vše ztraceno. Možná je jen nutné počkat na tu správnou motivaci. „Může přijít kdykoli později, například když se člověk zamiluje do někoho, kdo anglicky mluví,“ usmívá se jazyková vědkyně. „Pak to jde samo.“