Ustrašenost, demagogie, nebo oprávněné obavy?

Ještě nikdy jsem nestál před rozhodnutím, jestli chci, aby kilometr od mého domu stála větrná elektrárna. Proto nevím, co bych na otázku v referendu odpověděl. Zřejmě by mě zajímaly její výhody pro moji obec a snažil bych se nastudovat všechna negativa. Asi by mi vadila méně než běžný kolorit české krajiny – silnice plná aut – a možná by mě nakonec přesvědčilo vědomí toho, že využití větru je přirozený způsob získávání energie a nedává smysl se mu teď u nás při rostoucí potřebě elektřiny bránit.

Asi bych byl v menšině. Z mizivého množství větrných elektráren v Česku je totiž patrné, že zdejší obyvatelstvo se pomalu otáčejících vrtulí v okolí svého bydliště spíše bojí. V přibývajících obecních referendech častěji vyhrávají odpůrci. Ale i když někdy dochází na demagogii, lži a iracionální strach, tak česká diskuse byla dosud celkem věcná a směřovala k tomu, co vidíme v jiných státech EU – tedy že využití větrné energetiky v Česku je v principu dobrý nápad a republice do budoucna pomůže.

Teď se však děje něco nového: s tím, jak začala brát minulá vláda potenciál větrných elektráren vážně a připravila plán na výrazné zkrácení schvalovacího procesu, tak se zároveň s veřejnými diskusemi v jednotlivých obcích objevuje to, co známe z konce covidu: mobilizuje se kolem nich organizovaná, demagogií a dezinformacemi vybavená scéna, na niž se nabalují odpůrci EU, green dealu, agitátoři za mír a „svobodu“, obránci českého národa apod.

Diskuse ve vesnicích a maloměstských kulturácích obrážejí v poslední době i aktivisté ze slovenské dezinformační scény. Ti například minulý týden vysvětlovali vyděšeným obyvatelům Mimoně na Liberecku, jak z lopatek vrtule odlétávají kousky železa a zapichují se do země. „Půda je nezvratně poškozená. Konec. Mrtvá půda. V okolí až patnácti kilometrů od té turbíny končí život,“ sdělovala dáma, která se kvůli tomu vypravila na sever Čech ze západního Slovenska.