Prezident demokracii nezachrání. A už vůbec ne pošlapáním ústavy

Andrej Babiš se stal znovu premiérem. Už několik dní zní veřejným prostorem hlasy zklamání, že tomu prezident Petr Pavel nezabránil. Prý měl využít střet zájmů šéfa ANO a nejmenovat ho. Případně mohl vytáhnout argument, že podle vrchního soudu Babiš spáchal dva trestné činy a nyní ho od pravomocného odsouzení chrání jen imunita. Opatrnost prezidenta je ale oprávněná. Pravidla nás nechrání jen před momentálním nebezpečím, je třeba je ctít, aby nám posloužila i v mnohem vážnějších chvílích.

Není to jen pošťák

Když jsem minulý týden napsal, že Petr Pavel postupoval v otázce střetu zájmů správně, přišly mi dva druhy reakcí. První byla od Babišových stoupenců, že prezident vůbec nic takového chtít neměl a zneužil své pravomoci. Druhá byla od Babišových kritiků, prezident podle nich neměl akceptovat očividně nedostačující řešení střetu zájmů. Oba proudy mají trochu pravdu a zároveň se i hodně mýlí.

Každá instituce má v systému svou roli. A ideálně by se všechny instituce měly vzájemně kontrolovat. Andrej Babiš si dlouhodobě stěžuje, že premiér nemá absolutní moc, ale to je podstata demokracie. Víme, že jsme jako lidé nedokonalí a máme tendenci překračovat a zneužívat pravidla, proto potřebujeme v politice brzdy a protiváhy.

Prezident to má svým způsobem nejtěžší. Je to jediná instituce, kterou tvoří pouze jeden člověk. A navíc volený přímo. Ústava mu nedává obří kompetence, ale i on sehrává roli při sestavování vlády, a není tedy jen oním pověstným pošťákem. Musí citlivě našlapovat, aby nepřekročil své pravomoci, ale zároveň vystupoval v zájmu státu.

V případě střetu zájmů Babiše a nejmenování Filipa Turka je to přehlednější. Začněme u poslance Motoristů. Kdybychom vyřadili konkrétní jména a své preference, nepochybně bychom se většinově shodli, že ministrem nemá být člověk, který má zálibu v nacistické ideologii, oslavuje na sítích něčí smrt, vyhrožuje a uráží různé kultury a národy. Tady se zdá nechuť jmenovat ho ministrem srozumitelná. Je patrné, že zatím to není zvůle, jako tomu bylo u Miloše Zemana, který odmítal jmenovat ty, které neměl rád.

Je sympatické, že Pavel vyzývá, aby na něj případně Babišova vláda podala kompetenční žalobu, aby se jednou provždy vysvětlilo, kde leží hranice pravomocí hlavy státu. Ústavní soud by totiž musel říct, jestli prezident jen podepisuje dekrety, nebo jestli má právo něčí nominaci odmítnout. A případně za jakých okolností. Často se spekuluje, proč Babiš a spol. žalobu dopředu odmítají. Nejčastější argument zní, že nechtějí vyhrocovat vztahy. Může to ale být i proto, že jejich prohra u soudu není jen hypotetická možnost. A pak by proti nim stál ještě silnější prezident. Nicméně se tak asi nestane, Turkova nominace vůbec k prezidentovi nedorazila.

U Babišova střetu zájmů je to složitější. Nemá být ministrem, ale premiérem, a s tím částečně stojí a padá vláda. Zároveň Ústavní soud prezidentovi právě při řešení premiérova střetu zájmů určil, že mu má věnovat pozornost. Aby to nebylo tak jednoduché, nesmí se ale zároveň tvářit, že prezident je soudcem, který posoudí dokonalost řešení střetu zájmů. Představme si, že by teď odmítl Babiše jmenovat. Pak by soudy posuzovaly, jestli šéf ANO zvolil správné řešení, a nakonec rozhodly, že bylo vyhovující. Měli bychom zprávu, že hlava státu překročila pravomoci a zabránila legitimně zvolenému politikovi ujmout se moci. To by byl velmi vážný přečin proti vůli občanů.

Kreativní přístup v mezích ústavy

Volání, že je třeba překročit pravomoci ve vyšším zájmu, jsem už slyšel. Když jsem vedl knižní rozhovor se slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou, obracela se na ni nemalá část veřejnosti, aby nejmenovala vládu Roberta Fica. On i jeho kolegové měli na triku celou řadu kauz, dotýkalo se jich vyšetřování, a hlavně bylo zřejmé, že teď půjdou demokracii po krku. Prezidentka odmítla jmenovat jednoho kandidáta, protože tam byly nezpochybnitelné důvody (stejně jako jsou u nás u Filipa Turka), ale nesnažila se blokovat další jednotlivá jména, byť se jí nelíbila. Hrozila by paralýza vládnutí. „Při jmenování vlády nejsem jen pošťačka, doručovatelka vůle budoucího premiéra ke kandidátům na ministra. Mám konkrétní pravomoci. Ale mám také povinnost zabezpečovat řádný chod ústavních orgánů. Věděla jsem, že to musím celé udělat v nějakém relevantním čase,“ říká Zuzana Čaputová v knize Neztratit se sama sobě.

Ke kritice lidí, že měla překročit pravomoci, protože byla ohrožena demokracie, odpověděla: „Tak s tím se vůbec neztotožním. To si ani neumím představit, neboť to je machiavelismus. Úplně mi to rozum nebere. Pokud mám čtyři a půl roku plná ústa respektu k ústavě a k právnímu státu, mluvím o lidských právech, jež ústava mimo jiné chrání (…), kde se potom zastaví ta cesta? Kde si pak řeknu, že tohle je ještě legitimní překročení ústavy, a tohle už bych neměla? Buď přijímám hru na porušování a pak to nemá meze, nebo se řídím podle pravidel. To bych si nedokázala obhájit sama před sebou. To je pro mě začátek konce demokracie.

Chápu kreativní přístup, ale absolutně a striktně v mezích ústavy. Občas říkám: Udělejme si test Ficem. Dovedete si představit, že by tohle učinil někdo jiný z opačného spektra v pozici prezidenta vůči demokraticky zvolené vládě?“

A je to tak. Není možné ochránit demokracii tím, že budeme volat po „osvícených diktátorech”. V tu chvíli totiž všechny argumenty na ochranu otevřeného, pluralitního a právního státu skončí. Od zhroucení nás chrání pravidla, ne jejich porušování. Nehledě na to, že by to mohl být nebezpečný precedens do budoucna.

Psalo mi několik čtenářů, že nacisté i komunisté se k moci dostali také demokratickou cestou. Ono to tak ale úplně není. Obě ideologie ničily systém postupně, ještě než se ujaly moci. Navíc fakticky v tomto stadiu zatím nejsme. Což nemění nic na tom, že situace je vážná a že demokracie je ohrožena neustále.

Chybějící morální kodex

Demokracie nás může ochránit před různými stupni zneužívání moci, něco zachytí opozice, případně druhá komora parlamentu, instituce jako Nejvyšší kontrolní úřad, zejména pak soudy. Neochrání nás ale před lhostejností k etice u samotných voličů a jednotlivých politiků. Tak jako demokracie chrání naše práva, my chráníme demokracii. Když budeme lhostejní, nastává rozklad systému, jako se to děje na Slovensku a v Maďarsku.

Pochopitelně že Andrej Babiš neměl vůbec kandidovat, když vrchní soud konstatoval, že spáchal trestné činy. Nemá ale v sobě tak přísný morální kodex. Ano, voliči ho neměli podpořit, když on sám nepochopil, že má zátěž, která ho činí nepřijatelným. Jistě, šéf ANO se měl dávno zbavit Agrofertu, pokud myslel službu občanům vážně. A i tohle mělo vadit jeho stoupencům. Voliči ANO měli vyjít do ulic a křičet: nedali jsme vám mandát, abyste do vlády pozvali hajlující influencery, extremisty, rasisty, lidi, kteří nás chtějí vyvést z EU a NATO a plánují ukončit pomoc Ukrajině. Nestalo se, takže Babiš má mandát vládnout a mimochodem se mu tak splní sen vstoupit do dějin – je první premiér, který přivedl extremisty do vlády a legitimizuje tak jejich názory. A opačně platí, že odteď už SPD a Motoristé nemohou mluvit kriticky o kauzách a korupci politické konkurence, když jejich premiér spáchal dva trestné činy a nevadí jim to. Zatím se vše děje v parametrech demokracie. Těžká práce teprve přijde.

Dílek skládačky

Zvolená většina ve sněmovně má právo vládnout. To ale neznamená, že všichni mají zmlknout a poslouchat. Jednotlivé politické kroky je třeba posuzovat, víme, že i většina se často mýlí, a tady je potom třeba povolat na pomoc všechny kontrolní mechanismy, které se možná některým zdají slabé.

Týká se to mimochodem i zmíněného Babišova střetu zájmů. Jeho kolegové jsou dojatí jeho odvahou, ochotou strádat. Přitom má jen dodržet zákon. To je, jako kdybychom chtěli, aby nás oslavovali za to, že platíme daně. Pochybnosti, že šéf ANO zvolil dostatečné řešení, jsou velké, proto je ve veřejném zájmu zjistit, jak to tedy je.

Vraťme se na začátek. Prezident nemá nástroje, aby tomu všemu zabránil. Je jen dílem skládačky, do které patří občanská společnost, jež nesmí být zticha. Jsou tu i ony zmíněné instituce, soudy, státní správa a ve velké míře i novináři. Snad se tiskové konference posunou od obecných otázek ke kritickým dotazům. Je to dnes jedno z mála míst, kde se dá k politikům dostat. Jejich strach z veřejnosti každý rok narůstá, a tak se skrývají za propagandistická videa na sítích. Ti, kteří mají moc, musí podstupovat kritickou veřejnou debatu. A v ní jsou média nezastupitelná.