Evropští lídři se postupně odvažují přiznat sobě i občanům novou realitu: v rozbouřeném světě jsme sami

„Myslím, že jsou slabí. Ale také si myslím, že chtějí být hrozně politicky korektní,“ řekl Donald Trump v prosincovém rozhovoru se serverem Politico o evropských politických lídrech. „Myslím, že nevědí, co dělat,“ dodal a pro jistotu to ještě jednou zopakoval: „Evropa neví, co dělat.“ 

Jestli jeho slova v něčem Evropu popisují naprosto přesně, tak ve věci, kterou Trump v tu chvíli neměl na mysli: ve vztahu vůči němu a jím vedeným Spojeným státům. Evropští lídři „politicky korektně“, tedy zdrženlivě a velmi mírně, reagují na Trumpovo porušování jak domácích demokratických pravidel, tak i všemožných pravidel mezinárodní spolupráce, protože se chtějí vyhnout ostrému konfliktu s nejsilnějším a tradičně nejbližším spojencem. Jejich slabost má kořeny v osmdesát let trvajícím vojenském spojenectví, o které nemohou – a nechtějí – najednou zcela přijít. A proto v nynější převratně nové situaci, kdy k nim tento spojenec náhle hovoří jako nepřítel, zatím opravdu nevědí, co dělat.

Definitivně se to ukázalo začátkem prosince, kdy se četné projevy pohrdání Evropou ze strany americké administrativy poprvé přetavily do vládního strategického dokumentu. Do nové národní bezpečnostní strategie, kterou Trumpovi lidé sepsali v ideovém protikladu k principům poválečné Evropy. 

Někdo tady páchá civilizační sebevraždu