Víc než zpěvačky

Pavel Klusák na prázdniny let 2024 a 2025 připravil pro Český rozhlas dvě řady pořadu Ženská práce. V první sérii se věnoval Nině Simone, Carole King, Yoko Ono, Patti Smith a PJ Harvey, ve druhé přidal Billie Holiday, Kate Bush, Laurie Anderson či hnutí Riot Grrrl. Z pořadu pak smysluplně vytvořil i knihu. 

Nemožnost nabídnout písňové ukázky vyřešil pečlivě vybranými playlisty a nakladatel dal prostor i hravým ilustracím a výraznému grafickému provedení, opět důsledně v ženském provedení. Do knihy navíc přidal kapitoly o Joni Mitchell, Suzanne Vega a Björk. Jde vesměs o osobnosti, které nejsou „jenom“ zpěvačkami, ale tvůrkyněmi, jež vytvářejí vlastní hudbu a texty, produkují si svá alba, vymezují se vůči mechanismům hudebního průmyslu či jinak výrazně překračují tradiční území zpěvaček. Celý výklad buduje právě na emancipačním gestu – ukazuje, jak si ženy vybojovaly prostor v původně dominantně mužském území populární hudby, jejímž jádrem byl rock. Pociťuje jistou paradoxnost, že tento pohyb sleduje nevyhnutelně mužskýma očima a ušima, ale tento nesoulad bere jako výzvu. Jeho výklad je sympaticky zanícený, opřený o citlivě překládané písňové texty i výroky jiných. 

Omezený rozhlasový i knižní rozsah nabídl Klusákovi možnost vytvářet jakési vstupní portréty s přiznaně subjektivním přístupem, který chce nabídnout opakující se příběh o hledání cesty k sebeprosazení. Jádrem jsou životní osudy, prostor ale dostanou i komentáře desek či songů. Klusák není akademikem, takže jej nic nenutí knihu zatěžovat odkazy na existující zdroje, jichž jsou o všech autorkách kvanta. Vyprávění má spád a Klusákovi se daří vyhnout nebezpečí přednastaveného kadlubu. Každou osobnost portrétuje trochu jinak, současně jej malý prostor nutí najít si vždy jeden univerzální interpretační klíč. Joni Mitchell vykládá skrze trauma způsobené rozhodnutím odložit dceru, umanutost Niny Simone připisuje bipolární poruše. Pozdní Patti Smith skicuje skrz úmrtí těch, kdo ji obklopovali. Yoko Ono je bojovnice proti mainstreamu, který ji stigmatizuje jako viníka rozpadu Beatles. U Laurie Anderson refrénovitě vrací do hry motiv z jejího mládí – sedm sourozenců sedících u stolu si musí umět vyprávět a pečovat nejen o sebe, ale i o vše kolem.

Jak sugeruje podtitul, kniha je o hudbě, která přesahuje a k lepšímu mění své okolí – ať už hudební průmysl, nebo celou společnost. Změřit takový vliv je vždy sporné, ale Klusákův výběr ukazuje, že je to možné. Že je to až pozoruhodně vázané právě na autorky-interpretky a zároveň na ty, jež dominovaly půlstoletí od šedesátých let do let nultých. Zda tento přesah má i hudba posledních dvou desetiletí, nebo Klusák spíš volil již prověřená jména, zůstává otázkou.