Martin M. Šimečka: Tragická slepota Roberta Fica

„Konat začnete až tehdy, když jste opravdu zoufalí,“ řekl nedávno v jednom rozhovoru o stavu dnešního světa filozof Slavoj Žižek. A ze zoufalství, které vede k činům, se pak paradoxně rodí naděje, jak se to stalo v Srbsku.

Míru zoufalství je však nemožné změřit či odhadnout. Proto jsou dějiny plné revolucí a povstání, proto jsou vládci vždy znovu a znovu zaskočeni náhlým hněvem lidu, který byl ještě včera poddajný.

Proto byl pád Aleksandara Vučiće – stejně jako pád Viktora Orbána před půl rokem – překvapením. Oba autoritářské režimy se ještě den před volbami zdály dostatečně pevné, měly pod kontrolou státní aparát i média a Orbán ani Vučić si nepřipouštěli prohru.

Proto se k nim Robert Fico do poslední chvíle hlásil. Ani on si nepřipouštěl jejich prohru a riskoval diplomatickou blamáž. Riskoval, že si podporou svých nejbližších politických partnerů znepřátelí jejich soupeře, pokud ve volbách zvítězí. A to se také stalo. Nelze to říct jinak, než že se Fico svou podporou Vučiće i Orbána zachoval jako politický břídil a hlupák.