Duchovní umírají v Čechách opuštění, ale svět Dominika Duky s námi zůstává

Dominik Duka se zapíše do dějin jako jedna z nejvýraznějších postav svobodného Česka, v tom lze souhlasit s Václavem Klausem. Jde jen o to, jak onu výraznost definovat. Pro mnohé se pojí s obdivem k jeho odvaze, s jakou se pustil za komunismu do práce v tajném řádu dominikánů a nezastavil ho úřední zákaz výkonu duchovenské činnosti, ale až uvěznění.

Uznání sklízel i za urovnání značně trapného sporu mezi Pražským hradem a katolickou církví o provoz svatovítské katedrály. Jako nově jmenovaný arcibiskup měl možnost spor vyřešit kompromisem, a to také udělal. A obdiv (minimálně Klausův) sklízel i jako spontánní reprezentant nacionalistické konzervativní scény, jež si uměla vytvářet spojence v politice a pustila se do odporu proti pokrokovým tendencím ve společnosti.

V úterý 4. listopadu kardinál Duka jako dvaaosmdesátiletý zemřel. Vůči příkladnému Dukovu životu v diktatuře je to možná nespravedlivé, ale mnohem víc než politický vězeň a výrazná postava obnovy katolické církve ve svobodných poměrech odešel v úterý právě nečekaný bojovník z přední linie pověstných kulturních válek. Jeho kritici k tomu říkali, že kardinál tyto střety nevyhledává, ale aktivně je vytváří, a něco na tom bylo.

Vášně a amok