Synka mohou Rusové zabít, ale jsme tady doma

Cherson je město, které duní a třese se. Kvůli stovkám granátů a dronů, jež dennodenně na zdejší domy a ulice dopadají přes řeku z ruské strany. Každý den jednoho člověka zabijí a sedm jich zraní, a nejsou to odřeniny – střepiny škubou ruce a trhají vnitřnosti. Cesta, jež spojuje Cherson s okolním světem, je na posledních sedmnácti kilometrech pokrytá sítěmi proti dronům, protože snažit se odsud odjet je stejně nebezpečné jako tu přebývat. Takhle vypadá místo, kde svoje šťastné dětství prožívá čtyřletý Dobromyr Revenko.

Očima malého klučiny, který mrazivý leden tráví zachumlaný v kombinéze na pochůzkách se svou matkou Aljonou, není výše popsaný obrázek určitě až tak černý. Do školky sice nikdy nechodil, ty ve městě kvůli ostřelování až na pár výjimek nefungují, ale občas potká na hřišti nebo v parku nějaké jiné dítě, a když to klapne – když si rozumějí a když je nevyruší nějaká blízká exploze –, dobře si pohrají.

Mámina práce – vedoucí literárně-dramaturgické části divadla – taky přináší zajímavá setkání a chersonské podzemní divadlo spoustu zákoutí k prozkoumání. „Myslíme, že navzdory tomu všemu je psychicky v pohodě,“ říká Aljona. K posledním Vánocům si přál „pušku, aby mohl sestřelovat drony“, ale to Aljona s manželem Viktorem berou jako zdravou součást jeho vnímavého pohledu na svět kolem sebe. A ten teď vypadá tak, že puška na drony je opravdu docela chytré přání.

Jediná věc, která by jejich rodinu dokázala vystrnadit z jejich chersonského domova, je to, kdyby se na Dobromyrovi začaly zásadně podepisovat všudypřítomné výbuchy, nervozita, strach, poplachy a smrt. Ale tak, myslí si rodiče, to zatím není. „Je to náš kus země. Nemůže sem jen tak někdo přijít a říct, ať vypadneme, že je to jeho. Tohle je náš domov a neodejdeme odsud,“ vysvětluje nám Aljona za další várky explozí svůj důvod, proč v ostřelovaném městě zůstává.