Sám doma

Udělejte si sváteční večeři v jednom. Připravte si své nejoblíbenější jídlo a prostřete stůl jenom pro sebe. Vyndejte pěkné nádobí, ubrousky a svíčky. Udělejte to tak krásně, jako kdybyste čekali hosty. VY si to zasloužíte.

Samota má odér smutku a prohry a žít sám je rozhodně těžké. Člověk si musí zařídit úplně vše, včetně společnosti u večeře. Pocit osamělosti, vysoké finanční náklady, sociální nejistota, předsudky okolí, málo intimity a sexu, to vše s sebou přináší život v jednom. Tak proč čím dál víc lidí svůj domov s nikým nesdílí? Jednočlenných domácností přibývá po celém západním světě nejrychleji ze všech typů domácností. V Česku se jejich počet od roku 1995 skoro zdvojnásobil. Jeden z třinácti Čechů má domov o jediném obyvateli. V Praze dokonce každý pátý.

Proč ale? Na to hledají odpověď demografové, sociologové, psychologové, politici. A často i ti, jichž se to týká, tedy lidé, kteří žijí sami. Proto vzbudila celosvětový zájem knížka Going Solo (Žít sólo) Erica Klinenberga, sociologa z Newyorské univerzity, která vyšla na začátku roku.

Klinenberg hovořil s více než třemi sty životními sólisty a četl řadu studií. Na samotu se dívá bez předsudků, strachu a úzkosti – v tom je jeho pohled nový. „Nemůžeme přehlédnout, že možnost žít sám otevřela netušené možnosti pro náš milostný, sociální, osobní život,“ píše Klinenberg. Pro mladé lidi je to příležitost najít svou životní cestu. Ti, kdo žijí ve špatném manželství, se mohou osvobodit a začít znovu. A samota dává také jedinečnou šanci navázat lepší vztah sám se sebou.

Nejvíc se do přitažlivého a nebezpečného projektu, zvaného „jednočlenná domácnost“, pouštějí v posledních letech lidé pod pětatřicet a nad pětašedesát let. A v menší míře také všichni mezi tím.