Do kin přichází očekávaný snímek Bouřlivé výšiny, který volně vychází z románu Na Větrné hůrce od Emily Brontë. Proč je její román zajímavý i dnes?

Román byl ve své době průlomový díky neobvyklé struktuře, která záměrně narušovala tehdejší literární normy. Tento princip se stal podnětem i pro naši jevištní adaptaci v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Příběh svou hloubkou i vážností témat snese srovnání s antickým dramatem. My jsme se skrze něj rozhodli zkoumat, jak se v člověku rodí zlo. Na Větrné hůrce ale není pouze příběhem vášně a nenávisti odehrávající se v 19. století. Je plný současných témat: nepřijetí člověka z odlišné etnické skupiny, rivalita, závist, touha po pomstě i boj s vlastním egem. Zřetelně se zde objevuje také otázka hledání ženského sebeurčení v převážně mužském světě. Postava Haretona, syna Hindleyho, jemuž Heathcliff ze msty, a patrně i z vlastního pocitu vyloučení odepírá vzdělání, odráží velmi aktuální problém: frustraci z nedostatku vzdělání a osobního neúspěchu, která se ve společnosti často přenáší a stává se dědičnou zátěží.

První a zároveň poslední román Emily Brontë bývá často vnímán jako jeden z „největších příběhů o lásce“ a vztah Catherine a Heathcliffa jako příklad prudké, spalující vášně. Co tato interpretace však zcela opomíjí, je násilí, které prochází od začátku do konce celou knihou, a mimořádná syrovost, se kterou Brontë buduje svůj svět. Na Větrné hůrce je drsný a krutý román. A přesně to jej činí atraktivním i dnes. Na Větrné hůrce pro mě není příběh o věčné lásce, ale temná sonda do toxického vztahu. Není únikem do romantické krajiny severní Anglie, ale ponorem do prostředí domácího násilí a smrti, alkoholismu a rasismu a v neposlední řadě i sociální nerovnosti a nefunkčních rodinných vztahů. Román Emily Brontë není příběh o velké lásce. Je totiž mnohem víc než to. 

Román Na Větrné hůrce patří k těm dílům, která si i po více než sto letech zachovávají svou sílu a schopnost oslovit čtenáře. Mnohovrstevnatý text Emily Brönte otevírá otázky hledání vlastní identity, potřeby přijetí a pochopení v rodině i mimo ni. Podobně jako románový hrdina Heathcliff mohou i někteří žáci prožívat pocit, že nejsou přijímáni takoví, jací skutečně jsou, což v nich vyvolává nejistotu, vnitřní napětí a emoční uzavřenost. Kniha tak mladým lidem nabízí prostor k sebereflexi a hlubšímu poznání sebe sama i k zamyšlení nad lidskými emocemi v jejich krajních podobách. Práce s tímto příběhem mi umožňuje žákům ukázat, jak literatura často odráží běžné životní situace. Díky napětí je text pro mladé čtenáře poutavý i v dnešní době.

Když se začtete do tohoto 180 let starého příběhu, cítíte z něj van současnosti, ducha postmoderní literatury. Brontë ukazuje vztahy jako prostor moci – jak snadno se city zvrhnou v manipulaci, žárlivost a krutost, jak ponížení a trauma vyústí v pomstu a zanechají stopu i v další generaci. Zároveň odhaluje tlak společnosti a postavení, které rozhodují o tom, kdo má „právo“ být přijímán a milován. Díky nespolehlivému vyprávění a temné atmosféře sledujeme lidi rozervané touhou, vinou a strachem. Právě ta neútěšná pravdivost z románu dělá zrcadlo – vede k přemýšlení, kde končí vášeň a začíná sebezničení. V dnešní hyperkorektní době působí román možná provokativněji než v době svého vzniku. Nutí čtenáře snést nepohodlí, připustit, že lidskou touhu a agresi nelze vždy zabalit do bezpečných kategorií oběti a viníka.