Od antiky k lidským povahám

Když kanadská autorka Anne Carson minulý čtvrtek zjistila, že obdržela Nobelovu cenu, vytrysklo z ní takové světlo, že nás mohlo na chvíli oslepit. Tak by se dala parafrázovat věta z eseje, kterým začíná její nejznámější kniha Autobiografie rudé. V té skutečné větě ono oslepující světlo začalo pramenit ve chvíli, kdy řecký básník Stésichoros přestal Helenu Trojskou popisovat skrze její ustálené přízvisko „courovitosti“ a umožnil tak vznik nového způsobu promluvy o ženství, jehož je Helena symbolem.

Autorka je známá mísením žánrů a v plné míře se to projevilo i na stavbě Autobiografie rudé. Uvozuje ji krátký esej, ve kterém se Carson mimo jiné zabývá právě významem Stésichora, který v jedné ze svých básní popisoval jeden z Héraklových slavných skutků, zabití rudého netvora Geryona. Následuje mystifikační překlad dochovaných zlomků této básně a teprve poté přichází hlavní část knihy, ve které Geryon a Hérakles vystupují jako mladí chlapci z novodobé Ameriky.

Knihy Anne Carson skutečně oslňují. Dokážou každé téma převést na přítomnou situaci, které je možné snadno porozumět. Héraklův desátý skutek se tak mění v situaci trapně nesmyslného násilí: Geryon pokojně pásl se svým pejskem krávy, když tu přes moře připlul chlapík s kyjem a oba je zabil. Mizí hrdinské klišé, které by násilí glorifikovalo, a my se ptáme, co nás do té doby na Héraklových násilných skutcích vlastně tak přitahovalo.

Potom se najednou nacházíme na americkém venkově a sledujeme příběh dospívání silně introvertního chlapce jménem Geryon a jeho pozdější lásky ke světáckému, okouzlujícímu a trochu necitlivému Héraklovi. A čtenář se musí ptát, jak jsme se dostali od zabíjení monstra k popisu nešťastné lásky? Jaký je vztah mezi přitažlivostí násilí a nemilosrdností srdce? Už nejsme v antice, ale u lidských povah.