Meze metody

Byl mrtvý, ale jedině ona měla právo nechat ho zemřít,“ píše Édouard Louis ve svém novém románu Zhroucení. Ta věta se objevuje na konci prologu a pak ji autor ještě dvakrát zopakuje na dvou bezprostředně následujících prázdných stranách, zřejmě aby zvýšil její účin. „Byl mrtvý…“ – řeč je o Louisově starším bratrovi, který se v osmatřiceti letech upil. „Ale jedině ona měla právo nechat ho zemřít…“ – jejich matka, která rozhodne nechat bratra odpojit od přístrojů. 

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že francouzský spisovatel (1992) věnoval i další svůj text někomu z rodiny. Ve svých vesměs útlých románech probírá rodinné příslušníky jednoho po druhém: tři prózy věnoval sobě (Skoncovat s Eddym B., Dějiny násilí, Jak se stát jiným), dvě matce (Boje a proměny jedné ženy, Monique na útěku), jednu otci (Kdo zabil mého otce) a teď tedy přišel na řadu starší bratr (v zásobě je ještě sestra a mladší bratr).

Psát o bratrovi se Louis rozhodl hned po jeho smrti. Ještě před pohřbem, na který nepřispěl a na který nešel, protože ho neměl rád. Zhroucení tak lze číst i jako pokus o náhražkový rituál: místo pohřební řeči literatura, místo truchlení rozbor. Potíž je v tom, že Louis svého bratra posledních dvacet let moc nevídal. Bratr byl agresivní alkoholik, vedl homofobní řeči, byl to zkrátka někdo jiný.

Jak však psát o někom, koho jsem neznal, o koho jsem se nezajímal a komu jsem se vyhýbal? Nějak to jistě možné je: Zhroucení tvoří výpovědi bratrových partnerek, rozhovory s matkou a hrstka vlastních vzpomínek, ve kterých se mísí odpor se snahou pochopit někoho, komu nejenže se sny nevyplnily, ale kdo je v první řadě ani neměl mít.