Přízraky ztracených budoucností
Jak stimulujícím materiálem může být hudba
Když v lednu 2017 Mark Fisher zemřel, objevily se na zdech londýnské Goldsmiths College, kde učil „pop-filozofii“, nasprejované citáty z jeho nejvlivnější knihy Kapitalistický realismus. V ní popsal paralýzu kultury zachycené v časové smyčce, kterou propojoval se zamrzlostí celého společenského systému. Ze zkušenosti akademika a kulturního kritika tu psal o lidech nucených přecházet z jednoho krátkodobého úvazku do druhého: takové nastavení spojoval s nárůstem depresí a neschopností plánovat budoucnost, jejíž vize se pak vytrácejí i z populární kultury. Kniha vydaná v roce 2009 ukázala duševní zdraví jako politický problém a tehdejší kolaps ekonomiky jí přidával na naléhavosti.
Přestože jde o Fisherovu nejucelenější teorii, skládala se ze střípků psaných v nultých letech pro blog k-punk. A tyto texty – spolu s jeho články pro hudební časopis The Wire a další tituly – také tvoří větší části sborníku Duchové mého života. Jestliže Kapitalistický realismus v češtině vyšel rok po originálu a četl se jako diagnóza, letos vydaný sborník působí trochu jako časová kapsle.
Zároveň Fisherova nakažlivá kulturní analýza, v níž se zabývá vším od hudby Joy Division po obskurní britské televizní pořady a Stanleyho Kubricka, neztrácí nic ze své pronikavosti při hledání společenských souvislostí. Přestože jde o výrazně autorský pohled tvarovaný psychickými problémy i zacílením do britského prostoru, výsledek je dodnes až překvapivě vypovídající včetně poznámek o proměnách trhu práce, dlouhých efektech thatcherismu nebo gentrifikaci.


Některé z textů jsou vypointované eseje, jindy tu najdeme rozhovory s hudebníky, místy mají podobu syrových poznámek zachycujích Fisherovu rozbouřenou mysl. Český překlad Duchů vychází z druhého vydání z roku 2022, jež obsahuje doslov od autorova myšlenkového souputníka Simona Reynoldse. O Fisherovi tu píše jako o „hudebním novináři nadaném superschopnostmi“ – a právě sborník je ukázkou, jak stimulujícím materiálem může hudba být a kam až nás může zavést.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
V burce i do nemocnice
Tři zprávy ze světa patriarchátu
Každé varhany mají svou osobnost
Katedrála svatého Víta se po sto letech dočkala nového hudebního nástroje. Zdejší varhany v ničem nepřipomínají hudební nástroj, jaký najdeme na kůru typického českého kostela. Ten zpravidla tvoří několik dřevěných skříní umístěných vedle sebe, nástroj „levitující“ ve svatém Vítu má ale kovové píšťaly obnažené a spojené do jedné řady, jejíž konce jsou připevněné přímo ke stěnám chrámu. Čelo varhan, které návštěvník vidí odspoda, pak svým tvarem připomíná jakousi obří Panovu flétnu ve tvaru motýla. Nástroj je po mnoha odkladech konečně hotový a právě probíhá jeho ladění.



















