Co se skrývá za portréty

Thomas Gainsborough (1727–1788) byl významný anglický portrétista a krajinář, jehož choť coby nemanželský potomek vévody z Beaufortu pobírala roční rentu 200 liber. Měli spolu dvě dcery Molly a Peggy, které několikrát namaloval. Když si tyto obrazy v londýnské Národní galerii prohlížela Emily Howes (1980), neuniklo jí, že jako děti vypadají volně a nespoutaně, kdežto jako ženy škrobeně a nešťastně. Rozhodla se hledat vysvětlení – a výsledkem je její debut prostě nazvaný Malířovy dcery.

Život sester líčí od dětství, jež prožily v nevinných radovánkách v Ipswichi, přes mládí v lázeňském městě Bath, kde se od nich očekávalo jediné: vybrané chování slečen z vyšších vrstev a výhodný sňatek. Zatímco matka coby praktická žena vedla účty, otec uměl být občas i pozorný a chtěl, aby jeho holčičky dělaly kromě popíjení čaje ještě něco jiného. Peggy však větší výtvarný talent neměla a Molly se netěšila dobrému mentálnímu zdraví – a ať už trpěla depresemi, nebo jen tlakem tehdejší společnosti na to, co je „normální“, její skutečný stav rodina úzkostlivě tajila. Hlavně proto, že stran duševních poruch zejména u žen panovaly silné předsudky – a nemocné se s pseudodiagnózou šílenství posílaly do blázinců. Kromě toho by to uškodilo mistrově reputaci, a tak matka s otcem pouze zavírají oči, zatímco Peggy se cítí za sestru odpovědná – a s až posedlou sesterskou láskou místy překračuje hranice mezi ochranitelstvím a kontrolou.

Volně biografický příběh protkávají podtóny hororové ženské gotiky: strašidelná dualita portrétů, sesterství, soukromých a veřejných tváří. V centru příznačně stojí motiv zrcadla – už malá Peggy si všimne, že existuje rozdíl mezi její rukou na obraze, která „září čistotou“, kdežto v reálu je „na hřbetě poškrábaná od kočky“ – a také sexu, který je pro dívky absolutně zapovězený, kdežto otcovy avantýry se tiše tolerují. Hlavně je tu však zoufalá snaha celé rodiny „pohřbít“ jak matčinu minulost, tak Mollyiny problémy tím, že se o nich prostě nemluví. Autorka je ostatně psychoterapeutka píšící odborné články o vztahu mezi terapií, jazykem a tvůrčí činností.

Malířovy dcery na jedné straně upomínají na prózy klasičky Jane Austen, jež zachycují dobový ženský úděl, na straně druhé se blíží nedávnému románu Hamnet Maggie O’Farrell, který na případu Williama Shakespeara, jeho manželky a dětí ukazoval spíš dějiny všedního dne a osudů žen ve stínu úspěšného muže. V prní řadě je to historická próza: autorka v poznámce uvádí, o které zdroje se opírá a co je naopak dílem její fantazie. Ale stejně tak je kniha přesvědčivou psychologickou studií o tom, jaká muka jsou pro blízké žít vedle člověka, s nímž je očividně něco špatně, a oni mu nedokážou pomoct.