Letní literární příloha: NA CESTĚ!

24. května 2018, 4.30 ráno. Velkej vak z batohoviny na dvě kytary, co tak skvěle a bleskově ušila Yvonna, teď vedle palubního kufru se zásobou trenýrek a svršků redukuje počet mých zavazadel na dvě. Kufry s nástroji, merchem a dekoracemi na letištních vozících dávají naší skupině ráz kočovných muzikantů, což ve skutečnosti jsme. Předevčírem jsem vidlema nabíral posečenou trávu v Domaníně, dnes přistaneme v New Yorku.

Kdybys za mnou jednou přijel na návštěvu, došla bych tě vyzvednout na nádraží. Přijel bys vlakem, v pátek někdy po setmění, paní Mejstříková by tě rozhodně nepustila před pátou, chce mít ten parapet co nejdřív hotový, aby na něj mohla postavit truhlík s fuchsiemi, který je teď odstavený venku pod pergolou (jenže tam na něj nikdo nevidí!), ale to ty přece víš mnohem líp než já. Vyzvedla bych tě na nádraží a venku by bylo trochu chladno, ne tak jako u vás, ale jsme přece jenom v podhůří. Dali bychom si v nádražní hospodě pivo, dvě, možná tři, seděli bychom u stolu trochu stranou, dokud by se nás někdo z místních neujal.

Lap dance, table dance, private dance, blow job, sex, condom, no condom, GFE, dirty shit, ass to mouth, anal for extra money. Nevim, kolik z těchhle slov je vám blízkejch, ale hned na úvod chci říct jednu zásadní věc: Tahle kniha bude strašně dirty. Teď už víte, kdo jsem. Daniel Flasza aka DirtyDeeen. Ten špinavej zmrd, co se s tim nesere. A rovnou se chci předem omluvit svojí sexy korektorce Mileně. Nebude to mít vůbec easy. Tohle bude jazyková džungle. Tim myslim, že ty slova pořádně rozhejbu, rozsekám, přeskládám, slepim a budu je všelijak prznit. Lidi kvůli tomu maj vždycky plnou hubu keců, ale koho kurva zajímá, co si kdo myslí o mojí knize?

"Jsme osada Jehličí, touláme se v lesích, sedíme u ohňů s kytarou a očouzenou pánvičkou v ruce. V zapadlých nádražkách, nad půllitrem piva pak tužkou nebo kusem uhlíku zaznamenáváme záblesky předchozích dnů na zmačkané stránky ošoupanýho skicáku."

„Po čtyřiceti letech chci navštívit Rovensko, českou vesnici v horách rumunského Banátu. Beru dceru, abych jí ukázal, kam se její táta kdysi sám vypravil.“ – Tohle jsem napsal letos před Velikonocemi na sociální sítě, v naději, že veřejným závazkem konečně donutím sebe sama zrealizovat neustále odkládanou cestu. Slunce pomalu padá k horizontu a v prudkém svahu mezi divokou travou jsou rozházené kříže. Železné, dřevěné i kamenné. Na polovině z nich jsou přivázané barevné věnce z umělých kytek. Rovenský hřbitov. Byl by to působivý záběr do nějakého filmu, slyším hudbu, do níž se na plátně zobrazují závěrečné titulky… „Tati, našla jsem Mařenku!“ volá na mě Mia. Je jí čtrnáct let a zatím spolupracuje.

„Tančírna v Račím údolí, německy Georgs-Halle“ stojí na ceduli a potom následuje krátký text v češtině, polštině, němčině a angličtině popisující historii tohoto zapomenutého místa. Po straně je ještě barevný obrázek překreslený ze staré pohlednice. Helena to ví, protože anglickou verzi překládala. Už roky tohle místo pohlcuje jen les a křoviska. A nevypadá to, že by se mělo něco změnit. Willkommenn in Krebsgrund! Těsně předtím, než Helena odvrátí pohled, se jí zdá, že se ve stínu podél boční zdi Tančírny mihlo cosi bílého. Jakási světlá šmouha, ale hned je zase pryč. Helena se ještě chvíli dívá tím směrem, ale už se to nevrátí.

Kalendářně skončí léto až za pár dní. Letiště Václava Havla je ovšem poloprázdné. Počty nemocných a mrtvých se zase zvedají v celé Evropě. Čeká se další vlna epidemie. Dorazil jsem s doporučeným tříhodinovým předstihem, v předepsaném typu roušky a s povinným zdravotním osvědčením, které prokazuje, že jsem „negativní“. Kontrolami jsem prošel hladce. Čekám na linku do Vídně, kde strávím pár hodin v transferu dalším čekáním na spoj do Podgorice. Jsem balkanista a na Balkán létám pravidelně. Poslední dobou se ta pravidelnost, pravda, docela rozhodila, už rok a půl trvá epidemie. Cestuji jen v krátkých nepředvídatelných intervalech, kdy korona se všemi restrikcemi na chvíli poleví. 

Jalan Jaksa, bar na baru, past na bambuly, jako jsem já. Být euforický, ó, to já umím. Ten smog a to doteď naprosto nepředstavitelný dusno, panejo! Potkal jsem hrozně moc hrozně zajímavých lidí. A ta jiná kultura! Jsem unavený. Opilý. Všechno, co vidím, slyším a cítím, je nové, jiné a neznámé. Bezocasé kočky. Klubka kabelů a drátů na každém sloupu, na každé fasádě. A tohle musí být ten, no, ten tuktuk přece, panejo! Skrz bzučení všech dvoutaktů světa a hysterické pokňourávání stovek klaksonů zpívá muezzin, že Bůh jest veliký a že jiného takového není. Voní tu hřebíčkové cigarety a smrdí přepálený olej. Položím se na betonový sokl. Usínám jen tak na ulici tváří k zemi a je mi bezvadně. Po poledni poletíme dál. Sulawesi, Biak, Jayapura, Jayawijaya, já, Čívr, Thomas, Zdeny, Střeska a ještě další lidi z našeho prvního dobrodružného zájezdu, ó.

Vyrážím do Norska, cestou jsem nabral Honzu „Mokrouše“, co se známe ze skautu. Auto, ten starej pick-up, úplně naložený. Dokonce jsem si musel svařit takovou velkou zahrádku na střechu, kam jsem usadil dvě nové nerezové nádrže na pitnou vodu do Anny, každá na pět set litrů. Auto vypadalo jako nějakej obytňák. Když jsem vyjel, myslel jsem, že se v první zatáčce překlopím nebo se mi pod tou tíhou utrhnou kola. Zase ten odjezd z domova. Jenže ten rozdíl je veliký, víš, že se můžeš kdykoli vrátit. Že překročením hranice neztratíš svoje občanství. Nemusíš být zavřený v kufru auta. V noci jsme dojeli do Hamburku. Chtěl jsem tam dokoupit nějaké věci na loď, ucpávku, asfalt, speciální hřebíky a další věci. Spali jsme na parkovišti před tím obchodem, vepředu v autě. Já za volantem, Mokrouš vedle mě. Hned jak otevřeli, nacpali jsme se dovnitř, nakoupit, ale taky se ohřát. Pořídil jsem, co bylo třeba, a jeli jsme dál. Ford šlapal jako nikdy. Jo, každej starej motor běží skvěle, zvlášť těsně před tím, než se vylágruje!

Ano. Honění ocásků je asi ten nejpřesnější otrocký překlad z anglického tail/tile hunting, kterým se označuje záliba nejednoho cyklisty. Ne, rozhodně to není „honění se za ocasem“, jak jej známe u psů, ani cokoli jiného než plánování cyklistických výletů tak, aby došlo k obsazení co největšího počtu čtverců, které zastupují čtvereční míle, na které si můžeme rozdělit celou planetu. Naše Země je pokrytá astronomickými 268 435 456 čtverci! Jen v České republice jich najdete přes 32 tisíc, což je tak vysoké číslo, že velice pravděpodobně nenajdeme jediného člověka, který by celou naši vlast dokázal za jeden lidský život obsadit.