„Když mohl Armstrong kvůli smrti své dcery letět na Měsíc, proč něco nedokázat tady na Zemi?“

Druhou červnovou neděli nad pražskou Letnou každou chvíli prší. Dětem, které se přišly svézt na kolotoči z konce 19. století, to ale nevadí. Koně jsou schovaní pod střechou a za vyhrávání orchestrionu vozí pasažéry dokola, déšť nedéšť. „Nině by se to líbilo,“ říká Kristýna Chovancová. „Vždycky měla ráda kolotoče.“

Její dcera zemřela loni v dubnu, a právě na památku sedmileté dívky se tu dnes všichni sešli. Cílem benefiční akce je vybrat peníze na výzkum agresivního nádoru mozku, který Ninu připravil o život. Kristýna a Martin Chovancovi se svou osobní tragédii rozhodli využít k pomoci druhým. Během velmi krátké doby založili úspěšný nadační fond, jenž pomáhá dalším nemocným dětem s touto diagnózou. A pevně věří, že se dočkají chvíle, kdy už lékaři nebudou muset vyslovit větu, která je noční můrou všech rodičů: žádná účinná léčba neexistuje.

Nejhorší zpráva, jakou můžete slyšet

Až do Vánoc roku 2023 vypadala Nina Chovancová jako naprosto zdravé dítě. Ráda malovala, tančila a zpívala. Začala chodit do školy a těšila se, že se naučí číst. Nakonec ale nosila aktovku jen necelé čtyři měsíce. Na Boží hod začala být silně unavená, na Štěpána při sledování pohádek zvláštně natáčela hlavu a šilhala. Do rána se šilhání výrazně zhoršilo a bylo jasné, že je potřeba vyhledat lékaře. Dívčin otec Martin Chovanec, který pracuje jako přednosta ORL kliniky pražské vinohradské nemocnice, už byl tou dobou v práci, a tak matka vyrazila s Ninou na oční sama. Tam příčinu šilhání neodhalili a poslali je na neurologii.

„Když jsme v Motole vystupovaly z metra, Ninka už velmi špatně chodila, neustále zakopávala. Držela jsem ji za ruku a měla jsem pocit, že ji vlastně vláčím,“ popisuje Kristýna Chovancová raketový nástup symptomů. V tu chvíli ji prý poprvé napadlo, že by mohlo jít o nádor v mozku. „Zní to asi hloupě, ale moc jsem si přála, aby to bylo krvácení do mozku nebo mrtvice. Říkala jsem si: Jsme tu včas, to se vyřeší a půjdeme brzy domů,“ vypráví.

Bohužel nevyřešilo. Ještě ten večer podstoupila Nina CT vyšetření hlavy. Po něm za matkou přišla lékařka, odvedla ji dlouhou chodbou do dětské herny a sdělila jí, že pro ni nemá dobré zprávy. „Zeptala se mě, co by byla ta nejhorší věc, kterou by mi mohla říct. Odpověděla jsem, že nejhorší by bylo, kdyby Ninka měla v mozku nádor. Chvilku jen seděla a pak mi řekla, že ho má.“

Kristýna Chovancová odmítla zklidňující léky a požádala o rozhovor s krizovou interventkou. Pak se vrátila na pokoj za Ninou, která zrovna poslouchala svého oblíbeného Hurvínka. Lehla si k ní, snažila se ze všech sil zachovat klid a přimět dceru, aby usnula. Tělo ji ale zradilo. „Ptala se mě, proč se tak strašně klepu. Řekla jsem jí, že jsem jen unavená.“

Po stanovení diagnózy se u Kristýny Chovancové dostavil obrovský pocit nespravedlnosti. Křičela tehdy na svého manžela, ať jí spočítá, kolik lidí jako chirurg zachránil, a kdo teď zachrání jejich Ninu. „Vím, že život není o zásluhách, ale tohle mi prostě přišlo hrozně nefér,“ vzpomíná. Rodina se totiž brzy dozvěděla, že vyhlídky malé dívky na přežití jsou téměř nulové. Takzvaný difuzní intrinsický pontinní gliom (DIPG) je nejagresivnější formou dětského nádoru. Postihuje mozkový kmen, tedy centrum takřka všech klíčových životních funkcí, a nelze jej odstranit operací ani chemoterapií. Nejčastěji se objevuje u dětí ve věku šesti až sedmi let, postihnout však může i dospělé. Pacientů s touto diagnózou přežije méně než jedno procento, průměrná doba dožití je 9 až 12 měsíců. Během nich může dítě přijít o zrak a sluch, postupně přestává mluvit, chodit, polykat a nakonec dýchat.