Řekl by někdo přeživším holocaustu a válečným veteránům, že si „po letech vzpomněli“?
Proč si potřebujeme znovu vysvětlit, co je trauma a jak se projevuje
Čtete jeden z našich pravidelných newsletterů. Přihlaste se k jejich odběru a budou vám chodit do e-mailové schránky. Píšou je pro vás Tomáš Brolík, Pavel Turek, Magdaléna Fajtová, František Trojan, Ondřej Kundra, Jiří Sobota a Silvie Lauder.
Představme si skupinu lidí, kteří prožili vážné trauma. Zjevně na nich zanechalo hluboké šrámy, trpí psychickými i fyzickými obtížemi, budí se v noci ze spaní, protože je pronásledují noční můry. O tom, co zažili, však nemluví. S rodinou, dětmi, přáteli, s nikým… Několik z nich se sice o sdílení pokusilo, často ovšem narazili – na hradbu rozpačitého mlčení, na více či méně projevenou skepsi nad důvěryhodností informací, na otázky nad tím, jestli se příkoří dostatečně bránili. A někdy na dotazy, jak je možné, že žijí zdánlivě normální život, když tvrdí, že zažili něco tak hrozného.
A pak se po letech – jednom, deseti, dvaceti, ale i padesáti – cosi stane a tito lidé promluví o tom, co prožili. Někdy před rodinou, jindy veřejně, u soudu nebo pro účely uchování historické paměti. V roce 1961 takto promluvily u soudu s Adolfem Eichmannem desítky přeživších holocaustu, přičemž drtivá většina z nich to, co prožili za druhé světové války, vyslovila nahlas vůbec poprvé. Tedy po šestnácti či dvaceti letech, které od událostí uplynuly.
Z pohledu dneška, kdy je holocaust pevně zapsán do kolektivní paměti, je to možná překvapivé, ale na začátku šedesátých let byla zcela jiná situace. A to i v Izraeli, kde pováleční uprchlíci z Evropy tvořili polovinu obyvatel. Jenže na jejich vzpomínky tam nikdo nebyl zvědavý. „Lidé, kteří přežili holocaust, zažívali v Izraeli velmi těžké časy. Třeba ti z nich, kteří měli jako rodný jazyk němčinu, si nemohli dovolit ani mluvit na veřejnosti, protože lidé na ně křičeli: Držte huby, my tenhle jazyk nechceme poslouchat,“ řekl mi v rozhovoru v roce 2009 významný izraelský spisovatel Amos Oz.
A měl pro toto chování i vysvětlení: „Ve čtyřicátých a padesátých letech už Izraelci nechtěli vidět sami sebe jako oběti. Chtěli smazat rovnítko mezi slovy Žid a oběť. Chtěli se stát novým druhem Židů – těch, kteří už nejsou oběťmi, umějí se bránit a bojovat. Lidé, kteří holocaust přežili, jim to kazili, kazili jim obrázek nového Izraele.“
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
