Knihovny jsou krásná výjimka

Tak takhle jsem si to opravdu nepředstavovala. Stojím na ulici moravského městysu Svitávka, hledám místní knihovnu a při pohledu na ohromnou, dokonale opravenou secesní vilu údivem otevírám ústa. Dům se tady vyjímá jak létající talíř, který právě přistál v parku. Je půl deváté ráno a od sedmi do Svitávky cestuju z Velkých Losin. Mám tady mít čtení pro místní školní děti. A když se po překrásném schodišti vyškrábu do posledního patra vily, moje knihomolské srdce se rozbuší. Jedna z nejkrásnějších knihoven, jakou jsem kdy viděla – a to jsem jich na svých cestách viděla stovky.

Vila kdysi patřila židovským textilním velkopodnikatelům z rodiny Löw-Beer. Dnes je tady sídlo obecního úřadu a nahoře v posledním patře kompletně zrenovovaná knihovna. „Všechno bylo zaprášené, když se otevřelo okno, padaly dovnitř vysušené masařky. Tak se tehdejší pan starosta rozhodl, že knihovna dostane nový kabát,“ líčí minulost Helena Jalová, která má na starosti jedenáct knihoven s devětadvaceti pobočkami na Blanensku.

S vybavením a designem přestavby pomáhala Iva Machová, která dřív pracovala pro IKEA a dnes dělá krásné knihovny hlavně v menších městech. Přestavba, financovaná obecním úřadem, ale také penězi Jihomoravského kraje, který do ní vložil více než 600 tisíc korun, celkem stála asi milion a půl, se povedla dokonale. „Chtěli jsme, aby knihovna byla tak krásná jako zbytek vily, aby sem chodili všichni bez rozdílu, aby to byl takový obecní obývák,“ vysvětluje starostka městysu Svitávka Miroslava Zoubková. Ve třech místnostech jsou nejen krémově šedé police, ale také zelená sametová křesílka a pohovky, mramorové stolečky vkusně ladí se secesním interiérem a okny sem proudí měkké, jakoby zelenkavé světlo ze zahrady. Všechno nese stopy jasné vize, včetně takového detailu, jako jsou cedulky s počátečními písmeny, podle nichž se čtenáři v knihách orientují – vyráběly je děti, které chodí do knihovny. Nechce se mi odtud odejít. Nejraději bych tady zůstala a celý den si tady v obecním obýváku četla.

Sama jsem v knihovně vyrůstala, protože moje prateta Růžena byla knihovnice. Knihovnu tehdy tvořila dvě patra starého domu v centru malého města. Oddělení pro dospělé bylo v dolním patře a oddělení pro děti v horním. Obě patra byla plná vysokánských polic s knihami, kterými mírně prosvítalo odpolední slunce. V knihovně se půjčovaly knihy a jediné, co porušovalo statickou a primární funkci této instituce, byly školní výpravy. Učitelé v první třídě vodili děti do knihovny, které jako budoucí čtenáři chápaly, co je to výpůjční řád a že je zakázáno do vypůjčených knih čmárat, ohýbat jim rohy a ničit je. Jiné akce se v knihovně prakticky nepořádaly. Byl to chrám zasvěcený výlučně knihám, jejich půjčování, obalování, katalogizování a střežení.

Když přijedu do knihovny dnes, jako spisovatelka na volné noze, kterou živí především živá vystoupení, je to absolutně odlišný zážitek. A není to tím, že už nejsem dítě, ani tím, že by z knihoven přestala být místa, kde se půjčují knihy. V každé vstupní chodbě každé české knihovny vás vítá přehledný plakát právě probíhajících nebo budoucích akcí. Akce, to je nový jazyk, který si současné české knihovny dokonale osvojily.

Nejhustší síť veřejných knihoven na světě (máme jich asi šest tisíc) si před sto lety vysnil a zrealizoval prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Naznačený superlativ potvrzuje podle The New York Times průzkum Nadace Billa a Melindy Gatesových: v Česku připadá jedna knihovna na 1971 lidí. To je například desetkrát více než ve Spojených státech, kde je jedna knihovna na 19 583 lidí. Zajímavé je, že Masaryk nejen v roce 1919 prosadil první knihovnický zákon, ale také chtěl, aby se čtenáři v knihovnách vzdělávali. Vzdělávání se pochopitelně za komunistické diktatury v knihovnách moc nepěstovalo. Dnes knihovny, především po nástupu internetu, pochopily, že jejich přežití a zájem čtenářů závisí na tom, jak moc se dokážou proměnit. „Když jsem nastoupila do knihovny v roce 2013, cítila jsem, že se knihovny začaly mnohem víc považovat za jakási kulturní centra nebo obývací pokoje měst a vesnic a začaly vnímat svou komunitní funkci. Hezky to ilustruje název měsíce březen, nejdřív to byl Měsíc knihy, pak Měsíc internetu a dnes je to Měsíc čtenářů,“ vysvětluje ředitelka knihovny v Táboře Eva Staněk.

Hodně skvělých věcí nepřežilo komunismus, nástup svobody nebo digitální éru. Knihovny jsou krásná výjimka: platíme je z daní a jsou opravdu naše a pro nás. Můžeme sem kdykoli přijít a nemusíme tady nic kupovat. A vždycky tady najdeme knihy, které i díky knihovnám my Češi milujeme.

Milá a demokratická

„Bylo to strašně trapný. Stát u výpůjčního pultu a říkat si o klíč od toalety. Zpravovat knihovnici o svých intimních potřebách,“ líčí své dětství současný ředitel knihovny v Poličce Jan Jukl. První, co udělal při nástupu do funkce, bylo, že záchody v knihovně zpřístupnil veřejnosti. Podle něj má knihovna sloužit veřejnosti i v tom, aby si v případě nutnosti kdokoli mohl přijít do knihovny ulevit a nemusel o svých tělesných pochodech zpravovat knihovnici či knihovníka. Právě jsem se vrátila z toalety a s úžasem naslouchám „záchodové“ diskusi v knihovně v Krnově, kde právě skončilo moje literární čtení. Ředitel místní knihovny Jakub Mruz a ředitel knihovny v Poličce si sdělují dojmy z toho, co následovalo, když otevřeli své knihovnické záchody. Nebylo to jednoduché ani samozřejmé. Personál knihoven teď musí dost často doplňovat papír nebo mýdlo a starat se víc o čistotu, ale podle obou ředitelů to stojí za to: právě otevřená toaleta signalizuje skutečně otevřenou demokratickou knihovnu.

Po českých knihovnách jezdím často a ráda. A i to je součástí jejich proměny. Vracejí se totiž časy, dejme tomu, 19. století, kdy spisovatelé četli ze svých knih naživo třeba v divadlech. Stálo je to hodně fyzické námahy a cestování a třeba klasik Charles Dickens po návratu z jednoho náročného turné s knihami po Spojených státech zemřel na nachlazení a celkové vyčerpání. To v dnešních moderně zařízených knihovnách nehrozí. Už dávno to nejsou jenom budovy, kde si můžete vypůjčit knížku. Hlavně na menších městech a vesnicích jsou to často také centra kulturního života, kde se toho spousta děje a kam se chodí na koncerty, výstavy nebo se jen tak „zašít“ do speciálního „doupěte“ pro teenagery. Ta knihovny budují, aby přitáhly i tuto věkovou skupinu, o níž se neustále tvrdí, že nečte a jen zírá do mobilů. Já ten dojem vůbec nemám. Na každém čtení pro děti se na otázku, kdo tady čte, zvedá les rukou. Děti čtou možná jiné knihy, než by si představovali dospělí – hlavně komiksy, fantasy ságy a knihy o ponících, ale knihovnice a knihovníci si myslí, že je to celkem jedno. Důležité je, aby si vytvořily návyk číst a během života se do knihovny a ke knihám vracely.

Když mám čtení v knihovnách, vím, že si také zároveň dovezu zásoby semínek květin a zeleniny, protože ve většině z nich funguje tzv. Semínkovna, kam čtenáři nosí své přebytky semínek a vyměňují si je mezi sebou. Vždycky naberu plné kapsy drobných sáčků a pak mi na zahradě rostou topolovky z Berouna, měsíčky lékařské z Uherského Hradiště nebo orlíčky z Brna. Jednou jsem si z knihovny přivezla zavařovačku plnou kořenů potosu, protože v knihovnách se také pořádají rostlinné výměny, tzv. swapy. Nevyměňují se tady jen rostliny, ale i použité oblečení nebo knihy. Knihovna v Kadani dokonce provozuje svůj vlastní antikvariát. Knihy se pak neválejí v banánovkách před knihovnou za symbolické ceny, ale dostávají se do nového oběhu mnohem důstojnějším způsobem. Z Kadaně jsem si letos na jaře dovezla pár kil knih, za které jsem utratila celý honorář.

Knihovny knihy dokonce vydávají. V knihovně v Šumperku spoustu let pořádají akci Město čte knihu. Každý rok osloví spisovatele nebo spisovatelku, kteří speciálně pro knihovnu vyberou některé ze svých textů. Knihovna ve spolupráci s regionálním nakladatelstvím knihu vydá a kniha se pak celý týden za přítomnosti autora nebo autorky čte na nejrůznějších místech po celém městě. Před několika lety jsem pro knihovnu v Šumperku napsala knihu povídek, a protože jsem v té době žila v Brazílii, knihovna uspořádala všechny akce on-line, asi deset let před tím, než nás všechny pandemie do „onlajnu“ vehnala násilím. Tenkrát jsem četla v šumperském kině, v knihovně a na několika školách a vždycky jsem měla po ruce hrnek s kafem, protože v Brazílii bylo pět ráno. Ale tehdy jsem poprvé zažila pocit, že v dnešních knihovnách se může dít cokoli. Můžete v nich třeba i přenocovat.

Noclehy v knihovnách se jmenují Noc s Andersenem a tento nesmírně úspěšný nápad dostaly před 23 lety dvě knihovnice z Uherského Hradiště Hana Hanáčková a Miroslava Čápová. Po jednom knihovnickém semináři o dětech, které nečtou, kde psycholog Václav Mertin vysvětloval, že z dětí se nejčastěji stanou čtenáři, když se jim čte před spaním. Blížilo se výročí narození spisovatele Hanse Christiana Andersena, a tak knihovnice pozvaly prvních 25 dětí do knihovny, aby tam strávily pohádkovou noc mezi knihami, a akci nazvaly Noc s Andersenem. Děti v knihovně přespí a během večera si užijí předčítání z knížek a další program. A z nápadu se stala „klasika“. Během Noci s Andersenem se dnes čte na tisícovce nejrůznějších míst. A právě knihovna v Uherském Hradišti je zároveň příkladem nápaditého přístupu Čechů ke knihovnám, ze kterého dodnes dostávám záchvaty národní hrdosti. Třeba knihovna v Uherském Hradišti je umístěna v synagoze. Došlo k tomu už v padesátých letech minulého století, kdy synagoga sice přežila řádění nacistů, ale tehdejší židovská obec ji nezvládala provozovat. Dnes je synagoga překrásně opravená a uvnitř je moderně vybavená knihovna. „Občas sem jezdí i lidé, jejichž předci se tady v synagoze před lety brali a my jim to tady vždycky rádi ukážeme,“ líčí knihovnice Hana Hanáčková.

Knihovny jsou dnes ve starých továrnách, na nádražích nebo v kinech. Ze starých budov se díky nim stávají moderní místa plná energie a především místa, kde se dbá na kultivaci veřejného prostoru pomocí nápaditých přestaveb. Často jde o knihovny na malých městech a vesnicích. Přestavby sice nejsou úplně nejlevnější záležitost, ale také ne ta nejdražší. Pochlubit se hezkou knihovnou znamená v Česku, které své knihovny miluje, i politické body. Proto mnoho starostů svým knihovnám fandí a často jejich přestavbu i pomocí nejrůznějších evropských, ale i českých dotací podporuje. „Nejvíc s návrhy finišuju před blížícími volbami,“ směje se designérka Iva Machová.

Nemusíš nic

Na jaře jsem stála před podobně honosnou vilou, jako je ta ve Svitávce, jen to bylo v Ústí nad Labem. Vile se říká Weinmannův palác a stejně jako ta ve Svitávce patřila židovským podnikatelům, kteří uprchli před nacisty. Já jsem ale nepřijela pátrat po pohnuté historii, naopak, dívám se rovnou do budoucnosti čtenářství. Čeká mě asi deset maminek s batolaty a pro všechny mám dnes číst ze svých knih pro děti v rámci projektu S knížkou do života, v zahraničí známém jako Bookstart. Je deset ráno, srkáme kafe a povídáme si o knížkách. Pod nohama se nám batolí děti, uprostřed koberce, po kterém lezou, je naskládaná hromada knížek, děti si je berou do rukou a občas se je pokoušejí sníst. Asi po dvou hodinách se loučíme a maminky si z knihovny odnášejí plné tašky vypůjčených knih. Projekt běží v Česku od roku 2017 ve více než stovce knihoven a snaží se o to, aby si děti zvykaly na společnost a vůni knih od útlého věku. Maminkám nabízí zdarma možnost strávit společné chvíle s dětmi a jinými matkami v inspirativním prostředí. To vše zdarma, tedy v ceně průkazky do knihovny, která je více než symbolická, pohybuje se od sedmdesáti do sta korun ročně.

V knihovnách se mohou větší děti přihlásit na kurz vaření nebo dospělí třeba na kurz japonských výšivek sašiko a boro. Tradiční techniky vyšívání a vyrábění malých „art“ záplat přitáhly třeba do Městské knihovny v Táboře nejen zručné ženy, ale také vyznavače bojových umění. Ti se tradiční výšivkou učí zdobit svoje kimona. V knihovnách se protínají světy, které by se nikde jinde protnout nemohly. Mladý karatista se potkává s důchodkyní, batole s knihou, zahrádkář s adolescentem. Knihovny jsou dokonalou metaforou dnes tolik oblíbeného anglického výrazu „safe space“ – prostoru, kde se lidé cítí v bezpečí. Má sem přístup každý a navíc je to jedno z mála veřejných míst, kde se vám nikdo nesnaží něco prodat. Nebo kde je nutné na oplátku za to, že zde trávíte čas, něco konzumovat či nakupovat. Vítán je každý a každý může v tomto bezpečném prostoru strávit čas, který chce a potřebuje. I kdyby tady mohl jen demokraticky využít toaletu.

Opravdu pro všechny

Je zářijové horké odpoledne a do knihovny v Táboře se hrne skupinka dětí. Jejich hlasy zvoní a švitoří pod okny, vede je paní družinářka Míla a usazuje je doprostřed místnosti na zelené polštáře. Na dveřích je ukrajinsky napsáno Kurz, protože tady probíhají kurzy češtiny pro Ukrajince. Já tady mám ale čtení z knížky Bába Bedla. Děti se pohodlně usadí a mě trochu zamrazí, když zjistím, že je mezi nimi deset malých Ukrajinců a Ukrajinek a ruská dvojčata. Moje knížka se totiž odehrává na konci druhé světové války a jeden z hlavních hrdinů je mladičký ruský dezertér Vasja.

Nic dramatického se ale neděje. Děti se ptají hlavně na houby a zdá se, že s válečným tématem nemají problém. A kdyby mi tyto ukrajinské děti neřekly, že se jmenují Kosťa, Saša, Arina nebo Oleh, tak bych vůbec nepoznala, že to nejsou české děti. Všechny umějí perfektně česky – a to i díky knihovnám. Ty se totiž během ukrajinské krize staly doslova lídry v organizování nejen humanitární pomoci, ale především kurzů češtiny pro Ukrajince. Jednou z prvních aktivit bylo vytvoření portálu Ukrajina.knihovny.cz. A nejen to, mnoho knihoven bleskově zorganizovalo nákup nebo výměny knih psaných v ukrajinštině. Ukrajinské matky totiž děti nepotřebovaly jen někde ubytovat, nasytit a ošatit, ale mnohé z nich jim chtěly přečíst knížku před spaním. Knihovny se nejvíc věnovaly právě rodinám s dětmi a dětem do patnácti let. Dnes některé, třeba jako Knihovna Ústeckého kraje, Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové nebo knihovna v Poličce Ukrajince a Ukrajinky také zaměstnává.

Knihovny se dnes už nezaměřují jen na jazykové kurzy pro válečné uprchlíky. Je jasné, že teď se potřeby migrantů mění a knihovny je spíš chtějí ujistit, že jsou tady skutečně vítáni a doma. Po celé republice v nich teď mohou Ukrajinci chodit na kurzy angličtiny nebo muzikoterapie, připravovat se na přijímací zkoušky na české střední školy, jezdit na výlety nebo chodit na taneční kroužky. Všechno tohle přesně zapadá do zmíněné „fresh“ vize – vytvářet bezpečný prostor pro všechny. Tedy samozřejmě i pro Ukrajince, kteří jsou dnes součástí této společnosti.

Obecní obýváky

Loni v létě bylo horko. Kvetly růže a všechny vlaky z Vídně do malého městečka Grafenwört měly zpoždění. Když jsem se konečně dokodrcala do malé knihovny na náměstí, o které jsem měla napsat reportáž do jednoho rakouského časopisu, nechtělo se mi věřit, že Grafenwört, velikostí srovnatelný třeba s Velkými Losinami, kde žiju, nemá obcí placenou knihovnici nebo knihovníka. V knihovně se střídá dvanáct dobrovolníků. Sice je vymalovaná, ale není ani zdaleka tak hezky zařízená jako třeba knihovna ve Svitávce, výběr knih je mnohem menší a okatě odráží většinový vkus. V knihovně se téměř nekonají autorská čtení, protože na jejich organizaci nejsou peníze.

Desítky knihoven v malých českých a moravských obcích dokazují, jak moc si Češi této instituce považují. Letos v září třeba Nadace OSF rozdala ceny Bibliotheca inspirans jedenácti knihovnám a většinou šlo právě o ty malé. V jedné z oceněných, v jihomoravské obci Mokrá, pořádá místní knihovnice ročně přes 40 akcí, ačkoli v obci žije jen 170 obyvatel. O tom se dobrovolníkům v Grafenwörtu nezdá ani v nejdivočejších knihovnických snech.

Největší šok a estetický požitek mi ale zřejmě způsobila knihovna v malé obci Bílovice u Brna. Právě tady napsal Rudolf Těsnohlídek slavnou Lišku Bystroušku. Stojí na návsi a rozhodně nemá proporce secesní vily. Je naopak minimalisticky střídmá, strategicky umístěná vedle obecního úřadu a místní vyhlášené hospody. V roce 2017 získaly Bílovice nad Svitavou Cenu za nejlepší novostavbu v historickém prostředí.

Právě skončilo moje dopolední čtení pro děti a chystám se na to večerní pro dospělé. Je líné slunné dopoledne a po velkolepém smažáku v místní hospodě se mi chce spát. Díváme se s knihovnicí Šárkou Kučerovou přes velkou prosklenou stěnu odstíněnou dřevěnými doplňky na pár školáků, kteří cosi kutí v uzounké uličce před knihovnou. Čekají, až knihovna otevře. „Oni se sem chodí zašívat, ta ulička je láká, a když si tady hrají, většinou pak zajdou i do knihovny a zašívají se pro změnu tady,“ vysvětluje hemžení knihovnice a já si vzpomenu na vlastní „zašívání” v knihovně. Na drsný, prošoupaný nylonový koberec, na kterém sice nebyly barevné polštáře a stěny byly zašlé a vymalované jednou za půl století, ale i tenkrát vzbuzovala knihovna pocit, že je to místo, kde vládnou knihy a lidé, kteří je mají rádi, jsou laskaví a druhým zbytečně neztěžují život.

Knihovna je i dodnes pro mě stejně jako pro bílovické děti místem, kam se můžu schovat a zároveň tady objevovat nové světy a potkávat zajímavé lidi. Onu staronovou komunitu, která se v českých knihovnách vždycky „zašívala“. Dnes roste a sílí na pozadí jedné výsostně samotářské činnosti: čtení knížek.

Autorka je spisovatelka.