Ranní postřeh Martina Bútory: Pětkrát k maďarským volbám

Maďarské volby si zaslouží několik poznámek.

Tou první jsou samotné události v den, večer a noc voleb. Maďarsko zažilo to, co do té doby v takové podobě neznalo, snad s výjimkou opětovného pochování Imreho Nagye na náměstí Hrdinů v Budapešti 16. června 1989. Byl to původně komunistický politik, který usiloval o reformy, za což ho nejprve stalinisté ze strany vyloučili, avšak pod tlakem demonstrací jej do vedení strany vrátili a 24. října 1956 se stal premiérem. Během pár dní připustil zavedení systému více stran, požadoval odchod sovětských vojsk z Maďarska a 1. listopadu 1956 vyhlásil neutralitu Maďarska a jeho vystoupení z Varšavské smlouvy. Čtyři dny poté povstání rozdrtila sovětská vojska, o dva roky později byl Nagy odsouzen za vlastizradu k smrti a 16. června 1958 byl popraven. Slavnostní pohřeb Imreho Nagye a jeho druhů 16. června 1989 se považoval za konec Kádárova režimu.

Když se postupně v různých společenských skupinách šířila nespokojenost s orbánovským vládnutím, přišly volby, jež v podobě Pétera Magyara a jeho Tiszy otevřely šanci na změnu. Málokdo ovšem počítal s tak ohromujícím vítězstvím, které statisícům lidí toužících po změně přineslo euforii, opojení, jedinečný zážitek z příchodu svobody. To Maďaři do té doby nezažili – na rozdíl od polských voleb v červnu 1989, kdy Solidarita ve stočlenném Senátu získala 99 míst a ve sněmovně všechny mandáty, o něž se mohla podle dohody ucházet, od pádu berlínské zdi nebo od československého listopadu 1989, kdy režim deset dní po policejním masakru v Praze po generální stávce padl. „Takový moment osvobození jsem v letech 1989–1990 nezažil,“ říká maďarský novinář János Széky.

Zadruhé, Magyarovi neuškodilo, že pocházel ze stejného tábora jako Orbán. Nijak se netajil tím, že i on sám kdysi Fideszu věřil a bylo pro něj obtížné přijmout své zklamání. Napadl režim zevnitř, měl přehled o korupčních procesech. To trochu připomíná porážku Vladimíra Mečiara ve volbách v roce 1998, kterého předtím postupně opustili jeho bývalí spojenci – Milan Kňažko, Michal Kováč, Jozef Moravčík, Rudolf Filkus, Roman Kováč. Slovenská politoložka Soňa Szomolányi v té době zavedla výraz „funkční demokraté“, označující lidi, kteří se odklonili od autokratického typu vládnutí a naopak se přiklonili k demokratickým pravidlům a podle nich se chovali.