0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Editorial15. 7. 20233 minuty

Mladí, staří a zase dokola

Je lepší zkoušet svět objevovat z několika perspektiv, užívat si jeho nejednoznačnost. Pokud se najdou mladí dogmatici, je to smutné, ale je třeba nezapomínat na zástup dogmatiků starších

Nedávno jsem si povídal se známým, který řídí velmi náročný technologický provoz. Po několika minutách bezobsažné konverzace začal mluvit o tom, jak obrovskému stresu čelí. Od kolegů, z práce samotné, pocitu stárnutí. Špatně proto spí, cítí se unavený, bolí ho tělo. A že neví, kudy kam. Na konci rozmluvy došel k tomu, že to nechce řešit, protože neví jak, bojí se, že okolí přestane věřit v jeho schopnosti. V jednu chvíli jsme oba spontánně zmínili, že mladší generace to se svojí rostoucí ochotou řešit vlastní úzkosti dělají správně.

Když v minulém Respektu vyšel rozhovor s Ivanem Trojanem, kde zmiňoval své úvahy o stárnutí a vlastních silách, a text o rozhodnutí Zuzany Čaputové nekandidovat znovu na post prezidentky, protože už nemá dost sil, reagovalo na to mnoho lidí. S tím, že když i tak výjimeční lidé cítí slabost, jim to naopak dodává sil.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Kolem sebe přitom stále častěji slyšíme lamentování, že dnešní mladí lidé nic nevydrží a jen naříkají. Kolega Jiří Sobota se rozhodl téma prozkoumat a velmi ho doporučuji ke čtení. Jednu pasáž ale zmíním tady, protože je podle mě přesná: „Jako by mladé generace dostaly takovou nálož bleskurychlých změn, až přestaly předstírat, že toho na ně není příliš. A otevřely tak možnosti inspirace třeba i generacím zvyklým své vnitřní nejistoty spíše pohřbívat v sobě nebo tlačit před sebou.“

To mi přijde přesné. Naopak paušalizující odsudky na mě nefungují. Každý máme nějakou zkušenost, kdybych měl posuzovat podle toho, s jakými mladými lidmi jsem se setkal či setkávám v redakci, tak je to stále lepší a lepší. Stejně tak s těmi, kteří se pohybují v různých aktivistických a jiných veřejných kruzích. Minimálně ve větší otevřenosti a empatii. A ano, vnímám generační odlišnosti. A ano, někdy to křísne. Moje východisko je, že se nemám snažit být stejný jako dvacetiletý člověk. Prostě jsem a budu člen své generace, budu vycházet ze své zkušenosti. Cesta je v naslouchání, ne v automatickém přizpůsobování.

Mladší lidé například občas zmiňují, že už na ně nefungují proklamace, že mají zatnout zuby a táhnout to dál. Souhlasím, univerzálně to je velmi špatná rada, protože nám někdy síly dojdou a pak může přestávka na dočerpání sil či obnovu psychické kondice dramaticky pomoci. Ale někdy je pochopitelně třeba se překonat. Ostatně Ivan Trojan i Zuzana Čaputová dosáhli oné výjimečnosti především díky velmi tvrdé práci.

Je lepší zkoušet svět objevovat z několika perspektiv, užívat si jeho nejednoznačnost. Pokud se najdou mladí dogmatici, je to smutné, ale je třeba nezapomínat na zástup dogmatiků starších. A kvůli nim také neodsuzujeme celé generace.

Při psaní tohoto textu mi dochází, že jsem něco podobného v uplynulých dekádách už psal. Je to mimo jiné doklad toho, že naříkání nad mladými lidmi se opakuje. Takže pokud zdraví, čtenářky a čtenáři dovolí, za pár let se znovu přihlásím.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje  

Erik Tabery
šéfredaktor


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Pojďme si promluvit o mužích
Zobrazit články