Klid na duši
Prasečák na místě bývalého koncentráku pro Romy v Letech u Písku konečně zmizí
Každá země má své oblíbené mýty a legendy. Každá společnost ráda vypráví svůj příběh v jakémsi rámci, v němž pak ráda historii upravuje. Češi jsou národ oběti. Jako bychom nikdy nic špatného nezpůsobili, jen jsme byli nuceni přizpůsobovat se vnějším okolnostem. S událostmi, které byly tak nějak mezi, jsme si proto nikdy moc nevěděli rady. Ať už šlo o vyhnání Němců či kolaboraci za normalizace. Postavení „oběti“ ale mnohdy přiznáváme jenom sobě, takže když se po sametové revoluci začalo mluvit o koncentračním táboře pro Romy v Letech u Písku, přihlásily se „oběti“ (jako například Václav Klaus nebo Andrej Babiš), že o žádný koncentrák nešlo, tam přece byli jen líní lidé, kteří odmítali pracovat. A ano, měli tu smůlu, že pomřeli na tyfus a ostatní odvezli do dalších koncentračních táborů, ale to už se prostě stává. Tento přístup bránil po roce 1989 rozhodné akci, aby se z děsivého místa, kde umírali lidé, konečně odstranil prasečák, který znevažoval pietu. Tento smutný případ konečně zmizí ze scény.
Dobrý začátek
Vláda totiž minulý týden definitivně schválila záměr prasečák vykoupit a na podmínkách se domluvila i s majiteli objektu. Bylo by však mýlkou se domnívat, že je to projev vstřícnosti vůči Romům. Tohle je totiž „dar“ pro nás všechny.
Ve vyjádřeních či konkrétních krocích českých politiků (a nejen jejich) stále převládá snaha dělit zdejší společnost na „nás“ bílou většinu a „je“ Romy. S tím, že „je“ vnímáme pouze jako problém. A problém přece nemá právo na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
