Velbloud v době temna

Vypadá spíš jako lama. Ale to se dá Philippu Kilianovi odpustit, protože velblouda viděl v roce 1669 na vlastní oči možná tak na plzeňském městském znaku. Na svou rytinu oslavující „vždy katolickou a nepřemožitelnou Plzeň“ každopádně umístil dvouhrbého drabaře v upomínce na porážku husitů, kterým město při boji zkonfiskovalo i velblouda, jehož sem kališníci přitáhli z tažení k Baltu. Krátce po bitvě ho pak Plzeňanům povolil do znaku umístit císař Zikmund: a ačkoli v době vzniku rytiny od události uběhla více než dvě století, dávná kořist byla pořád v dobré paměti.

Právě díky odporu vesměs katolické šlechty přežila husitské bouře na Plzeňsku řada klášterů v čele s těmi v Plasích, Kladrubech a Teplé. V 17. století se tak mohla lokální centra víry a kultury těšit z ojediněle kontinuální formy, kterou baroko ještě prohloubilo. V Západočeské galerii v Plzni to teď dokládá výstava Vznešenost & zbožnost. Autorům pod vedením Andrey Steckerové a Štěpána Váchy se v projektu doprovázeném monografií podařilo zachytit nejen dosud nezmapované období důležitého regionu, ale také odhalit několik výjimečných artefaktů.

Želvy a perlotvorky

Třeba epitaf Karla Kokořovce z Kokořova, který najdeme hned v úvodu výstavy konané v Masných krámech. Ve farním kostele ve Starém Plzenci visel podle všeho nepřetržitě od roku 1605, aniž ho až do výstavy někdo z chrámu odnesl. V českém prostředí sužovaném geopolitickými turbulencemi - jedna z nich přišla krátce po Kokořovcově…