Je filosofie na plátně atraktivní?

Panuje-li mezi mainstreamovými a bulvárními novináři zásadní tabu týkající se toho, co ve filmech nesmí být, pak je to „filosofování“. Tento pojem je užíván vyloženě pohrdlivě – a nedej bože, když se někdo na plátně dopustí přemýšlení. Filosofie bývá přijímána coby synonymum nudy. Snímky, kde se filosofuje, nemívají pozitivní recenzi.

Podobné pocity a soudy vyvěrají hlavně z toho, že postavy představované jako „filosofující“ se projevují nejčastěji coby slabí, neduživí a nepraktičtí snílci plní pochyb či vyloženě dezorientovaní podivíni neschopní rozhodnout se k akci, izolovaní od zbytku společnosti a nechápající problémy „obyčejných lidí“.