Psáno s předstihem

Fejetony a glosy se nemají psát s velkým časovým předstihem, napsal kdysi Karel Čapek. Aby nedošlo k nepříjemným faktickým rozporům. Ne-li k tomu, čemu se tenkrát říkalo faux pas a o čem nyní řada novinářů neví, co to znamená, a málem to má za vizitku. Tentokrát s uctivou radostí Karlu Čapkovi oponuju – píšu s časovým předstihem a nadějí, že v čase mezi napsáním této glosy a jejím vydáním, tedy během týdne, alespoň k nějakým faktickým rozporům dojde a prezidentem se nestane nikdo z těch, z nichž mi (a nejen mně) naskakuje kopřivka. A díky tomu do druhého kola postoupí i můj kandidát na presidenta (to „s“ není překlep).

O to víc mě před těmi třemi měsíci potěšilo, když mi Respekt nabídl, abych jednou za měsíc něco napsal. A to dnešní něco díky tomu vyřídilo volbu hlavy státu jen těmito několika řádky. S podotknutím, že kupodivu i v naší poněkud nakřáplé (ale přesto už v mnohém zkušené) demokracii platí, že hloupé kecy se už nevyplatí říkat. Natož je vysvětlovat – ve chvíli, kdy tyhle řádky čtete, už všichni víme, kdo kecal nejvíc a kdo nejmíň a že opravdu platí, že kdo vysvětluje nejvíc a nejdýl, nejvíc lže. A že se slovem děkování se to má stejně jako se slovem pokora. Natož s vděčností. Už teď – jak se tak někteří kandidáti producírují a říkají plni své…