Ani oblečený, ani nahý

Nejpopulárnější z amerických minimalistů Philip Glass, který vloni oslavil sedmdesátiny, se dočkal opožděného dárku: boxu ve tvaru krychle, v němž vychází jeho desetialbová retrospektiva.

Artefakt s dvousetstránkovou přílohou přináší také eseje, pozdravy a pochvaly mnoha spolupracovníků – od režiséra Roberta Wilsona přes Davida Bowieho po fotografku Annie Leibovitz. Opulentní publikace dobře odráží, jak moc si Amerika cení skladatele, který jí nabídl původní, neevropskou estetiku a zároveň mocně přiblížil současnou hudbu obyčejným lidem. Můžeme se nad ní zároveň ptát: Lze dnešního Glasse ještě stále vnímat jako inspiraci, nebo se stal svým vlastním klišé?

Motor úspěchu

Když Philip Glass či Steve Reich v šedesátých letech v New Yorku začínali, nebyli úplně prvními minimalisty. Ale na rozdíl od svých předchůdců vnesli do stylu „motor“ hybného rytmu, který se během let stal opakovaným znakem Glassova úspěchu. Rozkládané akordy, rázné přesuny mezi harmoniemi jako při tahu šachovou figurou: ta hudba jako by se dívala dovnitř hudebních principů a oslavovala jejich schémata.

Stanovil pravidla minimalismu pro druhé, sám se jich držet nehodlá.Z „krabice“ si můžeme připomenout Glasse, jak ho zná asi nejvíc posluchačů: v hudbě z filmů…