Hezké vzpomínky jsou k ničemu

Vyšel z budovy Senátu, kde právě skončila konference Svědomí Evropy a komunismus, a další dvě hodiny vášnivě pokračoval v debatě o společné historii. Kulis Malé Strany ani Karlova mostu si při tom vůbec nevšímal. „Ano, jsem mýtus, mnozí ve mně vidí ďábla, ale mnozí také anděla spravedlnosti,“ pronesl. Bývalý evangelický pastor a ředitel Úřadu pro dokumenty státní bezpečnosti NDR Joachim Gauck ví o temné podstatě komunistického režimu víc než kdokoli jiný. Jeho nejmilejším tématem ale není pomsta, nýbrž odpouštění.

Zajímá se dnes mladá německá generace o komunistickou minulost? Myslíte si, že k ní může zaujmout stejně kritický vztah, jako její rodiče k dědictví nacismu v roce 1968?

Nejsem si jistý. K tomu je potřeba společenská atmosféra, která je těhotná protestem. Když se ale mladá generace cítí spokojená – na rozdíl od roku 1968 –, tak potom chybí podnět. Chybí hněv anebo aspoň touha po zdravější společnosti. Mám dojem, že mladí lidé ještě čekají. Někteří už se začali rodičů ptát, zrodila se i generace mladých spisovatelů, kteří píší knihy, v nichž kritizují tehdejší systém. A mají čtenáře. Ale společnost je v otázce minulosti – a nejen v Německu, ale i v Polsku, Rumunsku a hlavně v Bulharsku – pořád rozpolcená.

Čím to je? Proč ani lidé, kteří nepatřili přímo ke komunistům nebo s nimi neměli…