Národní sobě
Měla to být největší událost blížící se divadelní sezony. Národní divadlo hodlalo na jaře inscenovat v premiéře nedávno dopsanou a prý vynikající – jak tvrdí ti, kteří do textu nahlédli – hru Václava Havla Odcházení.
Měla to být největší událost blížící se divadelní sezony. Národní divadlo hodlalo na jaře inscenovat v premiéře nedávno dopsanou a prý vynikající – jak tvrdí ti, kteří do textu nahlédli – hru Václava Havla Odcházení. Jenže na konci minulého týdne se obě strany rozešly a z projektu sešlo. Divadlo totiž odmítlo Havlovo přání, aby si v inscenaci zahrála jeho žena Dagmar.
Těžko by se našla na světě scéna, která by takové prosbě nevyhověla, vždyť Václav Havel sám nejlíp ví, kdo se k jeho textu nejvíc hodí, a Dagmar Havlová je vynikající herečka. V Národním divadle ale potřebují, jak se nechalo slyšet vedení, zaměstnávat především zdejší početný činoherní soubor. Zlatá kaplička tím jen potvrdila, že se podobá starému korábu, co uvízl na mělčině a marně čeká na vítr, který by ho dostal zpět na volné moře.
Havel je přece dramatik světových kvalit, od něhož nelze čekat, že z radosti nad inscenací své hry pochopí potřebu zavedených bardů mít k výplatě odpíchnuto dost hodin. Nebo to od Národního byla jen záminka? Pak ale mělo vedení říci jasně, co mu na Dagmar Havlové tak vadí. Zvenčí to totiž celé působí značně absurdně a nepochopitelně.
Nicméně, nakonec je dobře, že v téhle nešťastné atmosféře Havlovi z projektu vycouvali. Havlovy hry potřebují víc než jiné energickou ruku, která si s nimi dokáže poradit. Ta v unaveném Národním divadle schází. A o moc lepší to není ani ve Vinohradském divadle, kam by se snad Odcházení mělo přemístit. Jestli totiž něco Havlovým hrám škodí, pak je to patos, který na Vinohradech na diváky z pravidelných autobusových zájezdů lijí plnými vědry.
„Poněkud nadneseně řečeno, měla by aktovka vyznít jako jakási malá úvodní trapnost – třeba jako když se zadrhne při otvírání opona,“ napsal Havel v roce 1960 o své vůbec první hře Rodinný večer. Dnes je o sedmačtyřicet let dál a akutně mu hrozí, že jeho zatím poslední kus vyzní jako jakási malá závěrečná trapnost. Ale nic není ztracené. Stále má totiž možnost vrátit se tam, kde mu rozumějí už léta nejlépe: do Divadla Na zábradlí. Tam by to bylo opravdu důstojné Odcházení.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Den lidových krojů v Poslanecké sněmovně
Sněmovnu v úterý ovládl folklor. Několik desítek poslanců dorazilo do dolní parlamentní komory v lidových krojích ze svých regionů. Akce nazvaná Den lidových krojů se konala potřetí. Letos ji doprovází výstava lidových krojů i ze Slovenska, Polska a z Maďarska. Poslanci se sešli ve Dvoraně v jedné z vedlejších sněmovních budov, kde výstavu zahájili. Následně se vydali průvodem přes Malostranské náměstí a Sněmovní ulicí slavnostním vchodem do hlavní sněmovní budovy. V sálu Státních aktů pak vystoupily taneční soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska.
Předseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD) se oblékl do kroje z Bystřice pod Hostýnem. Lidové kroje podle něho patří k národnímu dědictví. "I když je většina z nás už běžně nenosí, tak k nám prostě patří," řekl Okamura. Iniciátor Dne lidových krojů ve sněmovně, nynější předseda zahraničního výboru Radek Vondráček (ANO) podotkl, že letošní akce naplňuje motto Evropské unie o jednotě v růzností. "Naše kroje jsou symbolem našich kořenů, našich tradic naší identity," uvedl.
"Náš národ není velký počtem lidí, není velký rozlohou země. Ale jsme obří, co se týče rozmanitosti, kultury, tradic i krojů," řekl ministr kultury Ota Klempíř (za Motoristy), jenž dorazil v kyjovském kroji. Akce podle něho setřela rozdíly mezi koalicí a opozicí, což je stav, který by měl podle ministra vydržel déle než jedno odpoledne.



















