Rozvrácené dětství? Kdybyste mě v deseti letech vysadili v džungli, přežil bych

„Tata,“ ozývá se dětské žvatlání na zahradě domu v pražském Břevnově. „Olivka,“ odpovídá své dceři trpělivě pokaždé jednatřicetiletý Patrik Buday. Na zápraží domu, kde bydlí a sídlí tu i jeho společnost Buday Team, která se zaměřuje na výuku skateboardingu, vysvětluje, že chce být co nejlepším otcem. Jeho vlastní dětství bylo totiž přesným opakem aktuální idyly. Vyrůstal v nefunkční rodině s násilnickým otcem-gamblerem a matkou alkoholičkou, od útlého dětství se sám potýkal se závislostí. „Když rodiče nefungují, ale ty to chceš mít dobrý,“ zní motto podcastové série Rodina na prach, kterou nedávno vytvořil pro Radio Wave. Dává v ní prostor lidem jako on, kteří se navzdory mizerným startovním podmínkám snaží žít smysluplný život.

O tom, jak nás formuje naše dětství, se teď hodně mluví, mám toho plné sítě. Chtěl jste svým podcastem Rodina na prach k této diskusi přispět, nebo jej berete spíš jako terapeutické sdílení s lidmi, kteří si prošli něčím podobným? 

Já mám na sítích taky takový algoritmus, ale mojí manželce nabízejí jenom videa s dětmi, takže je to zkreslené. Mluvil jsem o svém dětství veřejně už dřív, ale nejsem typ člověka, který by si tím pomáhal, vždycky jsem vše nejdřív zpracovával v sobě samém, než jsem s tím šel ven. Baví mě analyzovat, co nás lidi z dysfunkčních rodin spojuje. V průběhu přípravy podcastu jsem zjistil, že je to jedna důležitá věc: potřeba pomáhat druhým, někdy i na úkor sebe. Mně už se jakž takž daří hlídat, abych nejprve myslel na sebe a pak až na ostatní.