Mirek T. se učí vládnout

Už od Klausových balíčků se nenašla vláda, která by disponovala politickou silou dělat politické kroky na mnoho let dopředu. V Česku není velký reformní potenciál, konstatoval před časem smutně premiér Mirek Topolánek, když vysvětloval, proč už reformě veřejných financí neříká reforma, ale „nultý reformní krok“. Při obhajobě klíčového vládního projektu ve sněmovně minulý týden v úterý však předseda vlády tvrdil, že reformu chtějí sami lidé (údajně celých 80 procent), protože už mají dost plýtvání veřejnými prostředky. „Toto je kapitál, který podle mne nesmíme promarnit,“ prohlásil Topolánek. Tak jak to tedy je: panuje tu velké nadšení pro reformy, anebo je naopak nikdo nechce? Když v tom nemá jasno ani premiér, který reformní kroky řídí, jak se v tom mají vyznat ostatní?

Magicky tlustá peněženka

Není to jediné nejasné napětí, které kolem vládní snahy změnit nastavení veřejných financí panuje. Protichůdné vysvětlování se nabalilo už na otázku, k čemu se celá ta změna dělá. Premiér ve sněmovně řekl, že cílem je udržení chodu veřejných financí – „Už za dva roky by mandatorní výdaje převýšily příjmy státního rozpočtu. Za pouhé dva roky nečinnosti…“ –, ale mnoho členů ODS, kteří do poslední chvíle bojovali o změnu horních sazeb daní, si myslí, že prvotním cílem je uplatnění programu ODS, tedy především zavedení rovné daně. A to, jak doufají, ve shodě s liberálním…