Herečka, o kterou už nebude zájem

Název osmého ročníku přehlídky evropských filmů, který začal v polovině března v Praze a skončil minulou středu v Brně, není úplně přesný. Více než tři desítky celovečerních titulů, které festival Dny evropského filmu představil, totiž (stejně jako každý rok) pocházejí výhradně ze zemí Evropské unie. Festival i letos nabídl domácímu publiku jednu z mála příležitostí vidět filmy, které mají minimální šanci proniknout do tuzemských kin. Vedle zástupců severských filmařů, kteří se na českých festivalech (na rozdíl od biografů) objevují pravidelně, bylo tentokrát zajímavé především připomenutí „jižních“ titulů, konkrétně filmů portugalské a řecké provenience. Jde většinou o pokusy „po svém“ napodobit některé zámořské trendy devadesátých let: středomořští filmaři se pokoušejí o neotřelé vyprávění, plné experimentů a originálních kousků. Pro celou přehlídku ale v této souvislosti platí, že občas je až příliš patrné, jak tvůrci prosazují originalitu pohledu coby samospasitelnou metodu. Mírnou skepsi vlastně potvrzují i nejlepší tituly přehlídky - ani ony dnes nepřinášejí žádný opravdový objev. Jejich „atak“ nedosahuje intenzity, k jaké v minulých desetiletích dospěli evropští velikáni typu De Sicy, Bergmana, Felliniho nebo Godarda. Nejprestižnějším kontinentálním oceněním jsou Evropské filmové ceny. Česká přehlídka nabídla několik titulů, které se v loňské soutěži ocitly. Oceňované filmy opět naznačily, že proti nejlepším dílům, na kterých se většinou ve spolupráci se…