Bouře nad Stormontem

Britský předseda vlády Tony Blair dokázal už loni při tvoření Velkopáteční dohody (Respekt č. 17/98), že není jen obratným politikem, libujícím si v projevech a oslňujícím v parlamentních debatách. Jde-li do tuhého, a zvláště jde-li o Severní Irsko, ten stále vroucí kotel plný světu nesrozumitelných problémů, Tony Blair a jeho irský protějšek Bertie Ahern odkládají vše stranou, vyhrnou si rukávy a dají se do práce.Pět dnů nepřetržitého zasedání jen s pár hodinami odpočinku a stovkami rozhovorů se stovkami politiků skončilo na zámku Stormont u Belfastu v pátek 2. července večer. Ale namísto slavnostního přestřižení bílé stuhy u dveří parlamentu byl vidět jen naprosto vyčerpaný Blair s hlubokými brázdami únavy v tváři a s dokumentem, který sám nazval „Jak dál postupovat vpřed“. Premiéři Blair a Ahern původně doufali, že se 30. června rozjede samostatné řízení severoirské provincie bez přímé závislosti na britské vládě, ustaví se parlament a vláda, čímž se prakticky potvrdí funkčnost loňské mírové dohody. Jenže to tak nevyšlo. Severoirští unionisté, zde nejsilnější politická strana, reprezentující umírněně smýšlející protestantské obyvatelstvo, odmítli usednout za kulatý stůl se dvěma zástupci radikální katolické strany Sinn Féin. Důvod? Nesplnění jednoho z nejdůležitějších bodů Velkopáteční smlouvy - odzbrojení IRA.

Pouhý slib nestačí

Od počátku se vědělo, že právě to bude kámen…