Pojízdný rapsód

„Básník, který neodešel“ nazval už před pětadvaceti lety Jan Zábrana svou esej, jež měla uzavírat výbor z díla Allena Ginsberga. Na jeho vydání však nebylo v zamrzlých letech počínající normalizace ani pomyšlení, a tak Zábranovy překlady Ginsbergovy poezie kolovaly ve stovkách opisů na průklepovém papíře a pronikaly i do míst, kde se samizdat vyskytoval jen vzácně. Ginsbergovy litanické básně se staly kolektivním vlastnictvím a jejich prorockou dikci se snažil napodobit kdejaký básnický adept.

Anděl v kravatě

Zábrana měl slovesem „neodešel“ na mysli především to, že Ginsbergova role v americké poezii není sezonní, že ji nelze omezit jen na klasické básně Kvílení nebo Kadiš, že jeho dílo stále vzniká, že jde - v roce 1971, kdy Zábrana esej psal - o „work in progress“, dílo ve stavu zrodu. Zároveň však předpověděl osud Ginsberga v Čechách - skutečnost, že zde zdomácní jako málokterý světový básník. Na tom nic nemění ani fakt, že Zábranův titulek můžeme chápat i dvojsmyslně - jako skrytou narážku na Ginsbergovo vyhoštění z Prahy v květnu 1965 („z Prahy mě vykopli par avion detektivové v kravatě a obleku“, napsal v básni Král majáles).Když letos v březnu Ginsberg recitoval a zpíval v pražském divadle Archa, byla to jeho třetí návštěva popřevratové Prahy a básník tu působil již téměř domáckým dojmem. Vousatý starý muž v bílé košili, pestré kravatě a šlích, skoro holohlavý, se silnými rty a nosem jako z antisemitské karikatury. Pod těžkými brýlemi…