Groupthink neboli Jednomysl

Většina nejzávažnějších rozhodnutí se dnes přijímá kolektivně. V politice, vojenství, podnikání, výzkumu, medicíně a jinde se setkáváme s komisemi, výbory, politickými grémii, poradami vedení, konsorcii a mnoha dalšími inkarnacemi skupinového rozhodování a řešení problémů. Již naši předkové měli rady starších, neboť tušili, co dnes můžeme dokázat empiricky: pro určité úlohy má skupina pravděpodobnější šanci dojít k lepšímu řešení, než k jakému by dospěli jednotliví účastníci rozhodovacího procesu samostatně. Není tedy úplnou nadsázkou tvrzení, že kvalita mnoha stránek našeho života je závislá na tom, nakolik ta či ona skupina dokáže řešit problémy, aniž by skončila v nebezpečných soutěskách skupinového rozhodování.Pokusy z psychologických laboratoří i příklady ze světových i našich dějin totiž dosvědčují, že ani účast více osob - vzdělaných, kvalifikovaných, morálně neposkvrněných, inteligentních, zkušených a jinak příkladných - na důležitých rozhodnutích sama o sobě nic nezaručuje. Tatáž dynamika, která násobí kombinaci individuálních výkonů a vede k výsledku, jenž je něčím více než pouhým souhrnem svých částí - je-li špatně zvládnuta - může za určitých okolností strhnout řešení na mnohem nižší úroveň, než by měla rozhodnutí většiny zúčastněných jednotlivců. Tento jev lze charakterizovat jako selhání rozhodování v kolektivních orgánech. Pearl Harbor, americká invaze na Kubu v Zátoce sviní, vojenská angažovanost v Severní Koreji či ve Vietnamu a sovětská v Afghánistánu,…