Katedrála jako akumulátor

Pocit, že skutečnost je složitější, než jak se jeví lidským smyslům, je dávný. Lze předpokládat, že předcházel zrod civilizací i nejstarší, šamanská náboženství. Odvíjí se z něj mystika, magie, metafyzika. Dlouhá tisíciletí prostupoval veškeré lidské vědění, jehož strážci byli v mnoha kulturách kněží. Když se před pár stoletími začala z rozpomínek na některé antické myslitele rodit moderní věda, zaměřená výhradně na poznávání vnímatelného světa, počaly nauky o nezbadatelném ustupovat exaktnímu myšlení. Vědění se postupně vymanilo z rámce teologie, která je až dosud zastřešovala. Cestou intuitivního či spekulativního myšlení se pak mohli bez obav vydávat pouze básníci, tu a tam si ji také na vlastní nebezpečí prošel myslitel z jiného oboru, i když riskoval nařčení z šarlatánství. Vědecký obraz sekularizovaného světa se postupně stal závazným modelem, vyučovaným na školách a šířeným většinou seriózních médií. K jeho podstatě patří gnoseologický optimismus: mnohé zatím nevíme, ale jisté je, že vesmír je poznatelný a že věda jej dříve nebo později důkladně a bezezbytku probádá.Přes veškerý pokrok věd je ale tento soud stejně neověřitelný jako důkazy existence Boží: obojí vychází ze subjektivní představy nezměrnosti. Blaise Pascal žasl nad dvěma nekonečny, mezi kterými žije, nad nekonečnem makrosvěta a nekonečnem mikrosvěta. Vědecký optimismus předpokládá, že tato nekonečna přece jen nějaký konec mají a že každé tajemství se dá rozluštit.

Čtení o tajemnu

…