Proč si někteří soudci pořád myslí, že desetileté děti chtějí sex s dospělými

Transparent Ondřeje Šmejkala je jednoduchý a stručný. Na kousku kartonu přilepeném k násadě od koštěte jsou černým fixem napsána jen dvě slova: „Věřte ženám.“ Původně nevznikl kvůli dnešní demonstraci za povinné vzdělávání soudců a soudkyň v otázkách sexualizovaného násilí. Šmejkal si ho vyrobil už dříve na jiný protest, třetí zářijové pondělí ho jen vytáhl zpoza skříně a vyrazil. „Zjišťuji, že některé slogany se dají recyklovat,“ říká uprostřed davu na pražském Klárově, kam demonstranti došli od sídla Soudcovské unie ČR na Ovocném trhu. 

Pravdou je, že dnes by byl přesnější transparent s nápisem: „Věřte obětem.“ Impulzem k uspořádání akce byl totiž soudní verdikt a jeho odůvodnění v případu z Rumburku, kde třicetiletý muž nejméně půl roku platil za sex dvanáctiletému chlapci a zneužil i jeho desetiletého kamaráda. Děčínský soud pachatele loni poslal na tři a půl roku za mříže, ústecký krajský soud ale po odvolání zmírnil letos v červnu trest na podmínku.

Soudkyně Jana Kurešová své rozhodnutí v rozhovoru pro iROZHLAS.cz vysvětlovala mimo jiné tím, že starší chlapec byl narušený ještě předtím, než ho muž začal zneužívat. „Je rozdíl, když agresor napadne nevinné dítě, které nemá vůbec žádné zkušenosti se sexuálním životem nebo se sexuálními praktikami. A je rozdíl, když se to děje s osobami, které jsou v tomto směru protřelé, zkušené a které samy v podstatě iniciovaly jednání obžalovaného,“ uvedla soudkyně.

„Pokud si někdo myslí, že desetileté dítě může být iniciátorem sexu, a pachatel má proto dostat nižší trest, pak vůbec nechápe, co se v tom dítěti odehrává,“ říká aktivistka a lobbistka Irena Hůlová. Podle ní jsou oba chlapci oběťmi toho, že se o ně jejich rodiny ani stát nedokázaly postarat. „Myslím, že je naopak spíš k tíži pachatele, že se zaměřuje na děti, které už jsou traumatizované, zapomenuté a nemají kolem sebe bezpečnou podpůrnou síť,“ dodává. 

Slova soudkyně Kurešové ji naštvala natolik, že se rozhodla svolat zmíněnou demonstraci. Síly spojila s Johannou Nejedlovou, ředitelkou organizace Konsent, která se věnuje prevenci sexuálního násilí. Podobně naštvaných lidí se nakonec podle odhadů sešly až dva tisíce. Organizátorky věří, že protest přispěje k debatě s politiky i soudcovským stavem. „Musí začít vnímat, že tu panuje nedůvěra v justici a že součástí udržení demokracie je, že se k tomu musí nějak postavit,“ podotýká Irena Hůlová. Česká společnost je dle jejího pohledu k problematice sexualizovaného násilí čím dál víc citlivější a teď je načase, aby se probudili i soudci a soudkyně. 

Nemůžeš být v klidu

Demonstrující svými vzkazy na dálku podpořili dětský ombudsman Martin Beneš a forenzní psycholožka a soudní znalkyně Ludmila Čírtková. A s touto podporou jde ruku v ruce fakt, že naznačený vývoj postojů české společnosti k sexualizovanému násilí stvrzují  i oficiální data. Dlouhodobě trend sleduje například tuzemská pobočka lidskoprávní organizace Amnesty International. V roce 2015 si podle jejích průzkumů 63 procent lidí myslelo, že oběť může být za znásilnění spoluzodpovědná. O tři roky později to bylo 58 procent a v roce 2022 už jen 40 procent (byť autoři upozorňují, že poslední šetření vychází z jiného souboru dat, a srovnání je proto pouze orientační).

Čtyřicátník Ondřej Šmejkal se o problematiku sexualizovaného násilí zajímá od chvíle, kdy mu, jak říká, otevřelo oči hnutí #MeToo. Do té doby to bral tak, že někdo má občas prostě smůlu. „Tehdy jsem si však uvědomil rozsah problému,“ podotýká.

Připomeňme, že hnutí #MeToo se začalo ze Spojených států šířit do celého světa na podzim 2017 v souvislosti s kauzou hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina, který byl tehdy obviněn ze sexuálních útoků na desítky žen včetně několika globálně slavných hereček (dnes čtyřiasedmdesátiletý producent sedí po sérii soudů ve vězení a aktuálně mu k předchozím verdiktům přibyl patnáctiletý trest za sexuální napadení televizní produkční).

Herečka Alyssa Milano v reakci na Weinsteinovu kauzu tehdy na Twitteru uvedla, že kdyby „všechny ženy, které byly někdy sexuálně zneužity nebo obtěžovány, napsaly na svou sociální síť ,Me too‘, možná by si lidé uvědomili závažnost problému“. Reakcí byly miliony. V Česku byla odezva o poznání vlažnější. Opačný pól reprezentovala například advokátka a politička Daniela Kovářová, která tento pohyb označila za nafouknutou bublinu a dodala sdílenou generační představu, že za sexuální obtěžování si ženy zpravidla mohou samy. 

Faktem ale je, že i v Česku počty nahlášených znásilnění setrvale rostou. Zatímco za rok 2014 policie registruje 669 těchto skutků, v roce 2024 jich bylo 1067, loni 1086. (Zároveň stále platí, že většina sexuálního násilí zůstává nenahlášená.) Do statistik zřejmě začíná promlouvat zákonná úprava toho, co je za znásilnění považováno. Od začátku loňského roku platí, že znásilněním je sex bez projeveného souhlasu, přičemž nesouhlas může vypadat jako gesto, pláč či slovní odmítnutí. Není už potřeba klást fyzický odpor.

Na demonstraci za vzdělávání soudců a soudkyň přišla i spousta velmi mladých účastníků, kteří v době, kdy #MeToo začalo sílit, chodili na základní školu. A v tom, že se o problematiku zajímají, hrají zásadní roli sociální sítě. Dvaadvacetiletý student ČVUT Jan Kirchner se o problematiku sexualizovaného násilí začal více zajímat díky instagramovému profilu, na jehož název si nemůže hned vzpomenout. Nakonec v telefonu najde, že jde o profil Není mi jedno, který pravidelně zveřejňuje titulky z médií o případech, kdy trenéři, učitelé či vlastní i nevlastní rodiče zneužívali děti.

Podle vysokoškoláka je to obsah, který nemůže nechat „nikoho klidným“. Nejvíce mu prý utkvěl případ dívky z počátku roku 2024, kterou média překřtila na Aničku, aby chránila její identitu. Dívku coby nezletilou zneužíval její otčím. Natočil ji při intimním styku a následně ji více než rok a půl několikrát týdně nutil k sexu. Za znásilnění a výrobu dětské pornografie měl jít na tři roky do vězení, odvolací soud však trest zmírnil na podmínku a uvedl, že pachatelovo jednání nemělo na jeho nevlastní dceru „zásadní negativní dopad“. Dívka se přitom několikrát pokusila o sebevraždu.

„Dali mu podmínku, protože neměl předchozí záznam v rejstříku. Ale vždyť páchal násilí rok a půl v kuse. To je šílené, to se museli hodně snažit, aby to vymysleli takhle debilně,“ hodnotí dnes Jan Kirchner verdikt soudu.

Aniččin případ zmiňují i třicátnice, které přišly demonstrovat, protože jim „vadí naše soudnictví a to, že sexuální predátoři odcházejí s podmínkou“. Takhle to formuluje jedna z žen, která se představuje jako Anna. Podle její kamarádky Pavly je dobře, že se o takových kauzách „konečně mluví“. 

Žena, která se představuje pouze jako „účastnice z Brna“, přišla proto, že má se sexuálním zneužitím vlastní zkušenost. „Lidé si neuvědomují, jaké mají oběti následky. Problémy ve vztazích, nemoci, pracovní neschopnost,“ uvádí příklady s dovětkem, že sama se dodnes potýká s depresemi.

Na demonstraci vystoupila coby jedna z mluvčích právnička Tereza Otavová, jejíž projekt Věřím ti poskytuje komplexní pomoc obětem domácího a sexuálního násilí. Kromě toho šíří osvětu na sociálních sítích a ve vlastním podcastu. 

Jako další zdroj informací demonstranti zmiňovali také iniciativu Pod svícnem, která se od roku 2022 snaží o osvětu v oblasti sexuálního a domácího násilí a také o změny legislativy. Také má vlastní podcast. Zakladatelkami iniciativy jsou specialistka na PR Michaela Studená a současná místopředsedkyně sněmovny za STAN Barbora Urbanová.

Studená má za to, že povědomí o sexuálním i domácím násilí roste hlavně kvůli jeho obětem, které se odhodlají o své zkušenosti veřejně promluvit. „My jim můžeme jen trochu posvítit na cestu, ale šlapat po ní musely samy,“ říká. Věří, že iniciativy, jako je Pod svícnem, v posledních letech přispěly k destigmatizaci lidí, kteří si násilím prošli, a ukázaly, že to nejsou „chudinky v koutě“.

Jak zvyšovat citlivost

To, že se něco mění, potvrzuje i advokát Daniel Bartoň, který dlouhodobě zastupuje oběti sexuálních trestných činů. A připomíná, že když za zneužívání svých svěřenkyň stanul v nultých letech před soudem sbormistr Bohumil Kulínský, všeobecné porozumění tomu, o co v kauze šlo, nebylo valné. Bouřlivější reakci vyvolala slova někdejšího kardinála Dominika Duky, který v roce 2019 na summitu ve Vatikánu uvedl, že veřejná debata o zneužívání v katolické církvi je „trochu hysterie“.

„Oběti to velmi zasáhlo a snažily se Duku kontaktovat, jenže ten to odmítal,“ popisuje Bartoň s tím, že tento vývoj přitáhl k tématu větší pozornost. Během kauz exposlance za TOP 09 Dominika Feriho nebo psychiatra Jana Cimického už byla společnost podle Bartoně výrazně poučenější.

Předloni veřejnost rozbouřil výše zmíněný případ dnes již dospělé Aničky a jeho soudní vyústění v podobě podmínky pro otčíma, který ji zneužíval. Irena Hůlová a Johanna Nejedlová tehdy uspořádaly protest před pražským sídlem ministerstva spravedlnosti a později před krajským soudem v Brně.

A po redefinici znásilnění pak přišly další změny zákona v této oblasti, tentokrát souhrnně označované jako „lex Anička“. Účinné jsou od letošního ledna a zahrnují například vyšší finanční pomoc obětem trestných činů nebo větší podporu neziskovým organizacím, na něž se oběti mohou obracet. Novela se dotkla i vzdělávání soudců a soudkyň – nově si musí vypracovat tříletý individuální plán, podle něhož se budou školit. Obsah vzdělávání je však na nich.

„Říkali jsme tehdy politikům, že to není dostatečné, že musejí jít dál. Oni ale nechtěli. Tak jsem si teď řekla, pojďme znovu uspořádat demonstraci a ukázat, že téma lidi zajímá a vyjdou kvůli němu do ulic. Překvapilo nás, kolik jich přišlo a jak byli naštvaní,“ říká dnes Irena Hůlová.

V čele Soudcovské unie ČR, před jejímž sídlem byla svolána poslední demonstrace, stojí Libor Vávra, který zdůrazňuje, že on vzdělávání soudců a soudkyň v otázkách sexuálního násilí podporuje. Už dnes je prý mezi soudci patrný „velký zájem“ třeba o semináře zaměřené na citlivý výslech zvlášť zranitelných obětí, kam se řadí například děti nebo právě oběti domácího či sexuálního násilí. Nepovažuje však za efektivní, aby se v této problematice školili všichni, protože počet trestných činů, kde zvlášť zranitelné oběti figurují, není vysoký. „Soudce obvykle takovou věc dostane na stůl stěží jednou do roka. Když se takovým případům nevěnujete pravidelně, tak o dovednost, kterou jste se naučili, zase přijdete,“ míní Vávra, který sám působí na Městském soudu v Praze.

Proto by podle něj bylo lepší, kdyby se tyto typy případů soustředily u menšího počtu soudců a soudkyň, kteří by absolvovali potřebný specializovaný výcvik. „Takové vzdělání by mohlo být intenzivnější a dlouhodobější a pro stát efektivnější,“ dodává Libor Vávra.

Pochopitelná reakce

Své kolegy coby lektor Justiční akademie školí například olomoucký soudce Martin Lýsek. „Mám pocit, že na naše semináře jezdí část soudců a určitou část tam nikdy neuvidíme,“ uvádí s tím, že by se soudci měli dál vzdělávat nejen v právu, ale i ve viktimologii a psychologii, aby už od nich nezaznívaly stereotypy, které se s oběťmi a pachateli sexuálního násilí stále mohou pojit.

„Určitě podporuji, aby byl soudce nucen absolvovat vzdělávání týkající se jeho specializace,“ říká. Od věci podle něj není ani mediální průprava. „Poslední dobou, ať už na půdě Soudcovské unie nebo Justiční akademie, klademe poměrně výrazný důraz na to, aby soudci byli schopni vysvětlovat svá rozhodnutí srozumitelně a nebáli se do médií chodit,“ popisuje. Dodává však, že bez mediálního tréninku to nemusí vždy dobře dopadnout.

Socioložka Blanka Nyklová dodává, že stále se objevující necitlivé a stereotypní výroky z úst soudců jsou důvodem, proč se veřejnost o problematiku sexuálního násilí zajímá čím dál víc. „Určitě v tom hrají roli i sociální sítě a obecně média. Ale také to, že je to zkrátka pořád dokolečka a tyto případy se stále objevují,“ říká výzkumnice ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Podle ní je možné, že bagatelizující výroky směrem k obětem znásilnění či zneužívání možná ne každý soudce či soudkyně zamýšlí tak, jak nakonec vyznějí. „Ale jestliže to veřejnost vnímá jako něco velice necitlivého, jak to asi bude vnímat člověk, kterého se to přímo týká?“

Naštvání demonstrantů dle svých slov chápe i ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (za ANO). „Jsem přesvědčen, že naprostá většina soudců odvádí svoji práci dobře a odpovědně. Zároveň se ale objevují jednotlivá rozhodnutí, která oprávněně vyvolávají velmi vážné otázky,“ hodnotí současný stav s tím, že pokud za zneužívání dětí, závažné týrání či znásilnění padají podmínky, je reakce veřejnosti pochopitelná. Ke zmíněnému případu dvou zneužívaných chlapců z Rumburku si jeho úřad vyžádal trestní spis a až ho přezkoumá, o svých závěrech bude veřejnost informovat.

Pokud jde o vzdělávání soudců, slibuje Tejc větší dostupnost vzdělávacích seminářů v regionech. A od ledna by v nabídce Justiční akademie měl přibýt seminář zaměřený na to, jak trauma ovlivňuje chování, komunikaci a výpověď obětí trestných činů.

Během pražské demonstrace byly k vidění transparenty jako „Za zničené dětství nestačí podmínka“ nebo „Konec mírných trestů!“. Podle socioložky Blanky Nyklové je pochopitelné, že podmínky za zneužívání a znásilnění lidi rozhořčují. Obzvlášť v případech, kdy z podmíněného trestu pro pachatele v praxi nic kromě záznamu v rejstříku nevyplývá. Zároveň podle ní ale není možné jen zpřísnit tresty odnětí svobody.

„Součástí probíhající veřejné debaty by měla být revize toho, jak u nás funguje trestání, vězeňství a také soudní znalectví. Jít populistickou cestou – zvedneme tresty a tím to vyřešíme – je, myslím, to nejhloupější, co by se dalo udělat,“ míní Nyklová. „Je potřeba konečně obrátit pozornost na přeživší, na jejich potřeby a důslednou ochranu.“

S tímto pohledem  souhlasí i advokát Daniel Bartoň. Soudci by však podle něj měli v budoucnu jinak zacházet i s pachateli, jimž by mělo být umožněno nahlédnout, co vlastně provedli, a měli by být nuceni na sobě pracovat. „Tím se také sníží pravděpodobnost, že ublíží někomu dalšímu,“ míní Bartoň. Soudci podle něj mohou do svého rozhodnutí zahrnout psychoterapeutické, sexuologické či psychiatrické služby, ne vždy o nich však mají dostatečné povědomí. Vězení má podle něj smysl u pachatelů, kteří jsou tak nebezpeční, že je nelze nechat na svobodě. Pobyt za mřížemi však podle něj žádného odsouzeného sám od sebe nezmění. „Pokud se s ním nebude pracovat, může odtamtud vyjít ještě zatvrzelejší a nebezpečnější,“ dodává Bartoň.

Kromě povinného vzdělávání demonstranti také požadují zveřejňování všech trestních rozsudků, aby měla veřejnost přehled o tom, jak soudy ke svým rozhodnutím docházejí. Organizátorky sbírají podpisy pod petici s těmito požadavky a během samotného protestu rovněž vyzvaly přítomné, aby poslali e-mail některému z dlouhého seznamu poslanců či vládních představitelů. Mimo jiné i zmíněnému ministrovi spravedlnosti, který se dle svých slov chystá všem pisatelům odpovědět. „Jeden nejmenovaný politik mi napsal, že už má plný inbox,“ říká spokojeně Irena Hůlová druhý den po demonstraci. „Jsem ráda, že to politici vidí.“