Epstein a ti druzí. Seriál o vraždách mocných mužů ukazuje, jak hluboko se zadírá trauma

První vražda se v seriálu Posedlost (Furious) odehraje už v páté minutě. „Nebaví mě tě poslouchat. Nelíbí se mi ty zvuky, které děláš,“ říká vražedkyně v zrzavé paruce něžným i odmítavým tónem přímo do obličeje své oběti – muži v drahém, dobře zařízeném domě. „Ale mám ráda tvůj úsměv,“ zaculí se drobná žena, než dotyčný vydechne naposledy.

Část publika v té chvíli už ví, že tentokrát bude fandit vražedkyni. Bude se jí sice bát, ale hlavně se bude bát o ni. Postava ženy, která zabíjí muže, je v posledních letech společensky mnohem srozumitelnější, než by byla ještě před pěti nebo deseti lety. Dříve bychom ji nejspíš automaticky považovali za vyšinutou, dnes si říkáme, že k tomu asi má dobrý důvod.

I druhá hlavní postava se vzpírá patriarchálním pravidlům hry, místo aby je coby policistka pomáhala udržovat. Emmy Rossum v roli agentky FBI Alice Black vidíme na začátku odklizenou na telefonní linku. Dřív vyšetřovala newyorské vraždy, teď bere hovory a čeká na postup. Na místo činu se dostává jen díky někdejšímu kolegovi a blízkému kamarádovi Dannymu. „Kristepane, ona se vrátila,“ slyšíme „nadšení“ ostatních.

Ani tady nás Posedlost nenechá dlouho hádat. Alice byla v dlouholetém vztahu s jiným kolegou z oddělení, kterého nahlásila za domácí násilí. Příliš pochopení si tím v mužském kolektivu nezískala. V domě mrtvého muže si rychle všímá stop, které pro ostatní nejsou tak zjevné, a brzy si vraždu dává do souvislosti s dřívější násilnou smrtí, na jejímž vyšetřování se podílela.