Překážkový běh dvou Marií Mejzlíkových
Jak průkopnice české atletiky téhož jména porazily mýtus, že ženy na stadion nepatří
Mezi mnoha vzácnými předměty uloženými v depozitáři Národního muzea v Terezíně je jedna nenápadná krabice. Byla vyrobena na zakázku ze speciálního nekyselého materiálu, který se používá při archivaci, a je vyložena polylamem, tedy pěnou určenou pro ochranu citlivých předmětů. Uvnitř najdeme pár tmavě hnědých kožených bot. Byly vyrobeny kolem roku 1918 ve Spojených státech neznámým ševcem. „Šité jsou ručně, v této době se do bot ještě neuváděl výrobce,“ vysvětluje Šárka Rámišová, kurátorka Oddělení dějin tělesné výchovy a sportu Národního muzea.
Při pohledu shora vypadají jako obstarožní tenisky, stačí ale botu trochu naklonit a ostré hroty vyčnívající z podrážky prozradí jejich účel – jde o běžecké tretry. Velikostí odpovídají zhruba dnešní sedmatřicítce, nemají tkaničky a po více než sto letech existence musejí být vycpané zvláštní vložkou, jež brání propadání usně. „Jde pravděpodobně o první dámské tretry, které se vyskytly na našem území,“ doplňuje Rámišová s tím, že Národní muzeum je do sbírky získalo v roce 1970 přímo od ženy, která je v roce 1919 dostala darem a pak v nich lámala běžecké rekordy. V roce 2017 byly restaurovány a na jaře stejného roku vystaveny na expozici pořádané při příležitosti pražského maratonu vedle treter Emila Zátopka a výbavy Dany Zátopkové.


Drobné boty s inventárním číslem H7H-12284 nevyprávějí jen velký příběh ženy, která v nich běhala, ale také společenských překážek, jež musely české průkopnice atletiky překonávat stejně obratně jako ty na stadionech.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu