Vzpomínky na Čečensko

Kdo chce pochopit průběh či možné vyústění války na Ukrajině a nemá možnost studovat tuto tragickou událost přímo v terénu, může se poučit z jiného válečného dobrodružství, které ruský stát podnikl v nedávné minulosti – z války v Čečensku.

Ičkerie, domov můj

Tehdy stál proti největšímu státu světa muž s decentním knírkem – Džochar Dudajev. Ten se zúčastnil v osmdesátých letech války v Afghánistánu a po ní sloužil jako velitel letecké základny v estonském Tartu. Během snah Estonska opustit Sovětský svaz v roce 1990 se prý Dudajev jako voják choval zdrženlivě, a Estoncům tak spíš pomohl k nezávislosti, než že by jí bránil. Ještě v témže roce pak ze Sovětské armády odešel a vrátil se do rodného Čečenska. V následných dramatických časech rozpadu SSSR a vyhlašování samostatnosti dříve podřízených republik vstoupil Dudajev do politiky, dostal se do čela nové strany s názvem Všenárodní kongres čečenského lidu a začal prosazovat nezávislost Čečenska.

To ovšem ani v čase rozpadu Sovětského svazu nebylo snadné. Čečensko na začátku devadesátých let netvořilo samostatnou republiku SSSR, ale pouze region v rámci Ruské federace, kde představa nezávislého čečenského státu narazila na odpor. Důvodem byl fakt, že šlo o velmi citlivý region Kavkazu, který historicky chránil evropskou část Ruska od ozbrojených útoků z Blízkého východu a o jehož ovládnutí bojovalo carské Rusko už v 18. století. Navíc se aparátčíci v Moskvě obávali, že čečenská samostatnost povzbudí další malé národy, které byly se svým postavením v Ruské federaci dlouhodobě nespokojené.

Dudajev byl ale odhodlaný muž. Využil svých kontaktů a vyzbrojil si milice technikou, kterou Sovětský svaz stahoval z východní Evropy. Šestého září 1991 zaútočil na sídlo Nejvyššího sovětu tehdejší Čečensko-Ingušské autonomní republiky, jež tvořilo formální centrum moci. Útok se zdařil a byl při něm zabit i šéf místní komunistické strany Vitalij Kucenko. Dudajev tak odstranil z cesty důležitou překážku a ujal se v Čečensku vlády. Vyhlásil nezávislý stát Čečenskou republiku Ičkerie a uspořádal referendum. V něm nechal hlasovat o sobě jako prezidentovi nezávislého státu a de facto o nezávislosti jako takové. Jasně vyhrál a dosáhl svého.

Potíže ale měly teprve přijít. Ve srovnání s Ruskem byla nově vzniklá „republika“ těžko rozeznatelná, Čečensko má rozlohu jen zhruba dvakrát větší než Jihomoravský kraj a žije v něm milion lidí, Moskva jej ale nehodlala spustit z očí. Nadále považovala Čečensko za svoje území a nový stát neuznala. Naopak v listopadu 1991 poslala do hlavního města Grozného vojáky, ti ale po střetu s Dudajevovými muži Čečensko zase opustili.

Neuznání nového státu Ruskem bylo podstatné i pro mezinárodní společenství, které nemělo zájem jít s nástupnickou zemí po Sovětském svazu do konfliktu. Podobně se zachovaly i nové osamostatněné republiky sovětského prostoru, z nichž uznala Čečensko pouze sousední Gruzie.

A aby to nebylo příliš jednoduché, v roce 1992 se od Čečenska odtrhlo Ingušsko, podlouhlé území ležící na západ od Čečenska u hranic se Severní Osetií, které se rozhodlo zůstat v jednom státě s Rusy. To ale na Dudajevových záměrech nic nezměnilo. Další politickou deklarací potvrdil nezávislost, vytiskl vlastní měnu, zakázal výuku ruštiny na školách a v místním jazyce zavedl místo azbuky latinku.

Nebojte, bude klid

Ať už s azbukou, nebo bez – Čečensko nečekaly klidné časy. Malou chudou republiku zachvátily politické rozbroje a velký růst kriminality. Zemi začali opouštět občané ruského původu, kteří mluvili o diskriminaci. Situace se postupně dramatizovala a ruský tlak vzrůstal. V říjnu 1994 přesunula ruská vláda své vojáky k čečenské hranici. Dudajev vyhlásil všeobecnou mobilizaci. Jeho domácí političtí protivníci požádali o pomoc Moskvu, která obratem poslala peníze, zbraně i polovojenské skupiny. Ruská vláda také zastavila lety do Grozného, zahájila blokádu nové republiky, a dokonce podnikla proti Čečensku dvě menší vojenské akce.

Dudajev se bránil úspěšně, na začátku prosince 1994 tedy ruský prezident Boris Jelcin přitvrdil a zahájil bombardování a ostřelování Grozného. Po první vlně útoku se sešel ruský ministr obrany Pavel Gračov s Dudajevem a slíbil klid zbraní. Pouhých pět dní poté dostaly ruské jednotky rozkaz zaútočit ještě větší silou. Ve státní propagandě se mluvilo o bleskové speciální operaci bez krveprolití, která nebude trvat déle než do 20. prosince.

Ruská armáda zahájila 11. prosince útok na Groznyj ze tří směrů. Čečenské letectvo bylo zničeno během několika hodin, ovšem plán na rychlou kapitulaci a výměnu vlády zkrachoval. Ruská armáda narazila na odpor solidně vyzbrojených, odhodlaných Čečenců a dostala se do problémů. Najednou se projevila špatná morálka, mizerná připravenost a nefungující zásobování. Vycházelo najevo, že vojáci nevědí, proč a někdy ani kde bojují. Rusové ale hlavně podcenili odhodlání Čečenců bojovat. Malé mobilní jednotky čečenských vojáků, z nichž mnozí měli zkušenosti z války v Afghánistánu, působily Rusům těžké ztráty. Rusko tedy reagovalo ještě silnějším použitím těžkých zbraní, ani to ale Čečence nezlomilo. Až po třech týdnech bombardování dobyli Rusové mezitím prázdný prezidentský palác, víc než dva měsíce trvalo obsazení města.

Šestnáct set rukojmích

Ruské dobývání vypadalo podle svědků děsivě. Podle vzpomínek Čečenců zachycených ve filmu Krvavý chomout od Vladislava Kvasničky řešili ruští vojáci nedostatek jídla tím, že kradli v bytech nebo obchodech. Boj spočíval v systematickém ničení celého města a důležitých míst. Vypálili národní knihovnu, univerzitní knihovnu, národní muzeum, národní archiv. Doklady o vzniku čečenské kultury tím prakticky zmizely. Ruská armáda cíleně likvidovala celé ulice, vojáci stříleli civilisty poschovávané v domech, znásilňovali ženy. Házeli granáty do sklepů, kde seděli schovaní lidé. Co mělo v rabovaných bytech nějakou hodnotu, naložili na náklaďáky a odváželi pryč včetně oblečení, bot, nábytku nebo matrací. Později to prodávali nebo směňovali za alkohol. Když byl zlikvidován Groznyj, převeleli Rusové do Čečenska další jednotky s tím, že musí dobýt horské vesnice a zbytek země. I z vesnic odváželi vojáci majetek jako svoji kořist. Brali děti, které pak u silnice prodávali rodičům zpět. Mnoho lidí ve vzniklých konfliktech zabili.

Skupina vedená ruským ochráncem lidských práv Sergejem Kovalevem později odhadla, že jen v první fázi války zahynulo 35 tisíc obyvatel Grozného, z velké části etničtí Rusové. Svým chováním si vojáci dokázali proti sobě poštvat většinu obyvatelstva, které buď přecházelo k čečenským jednotkám, nebo je aspoň aktivně podporovalo. Rusové později přiznali, že podcenili i náboženské založení čečenské společnosti. Čečenci také děsili ruské vojáky krutým chováním vůči zajatcům. Málo úcty projevovali i k mrtvým vojákům, jejichž těla umisťovali do oken budov tak, aby na ně útočící ruští vojáci stříleli.

Čečenci vyhlásili v průběhu války džihád v naději, že přilákají zahraniční bojovníky a peníze. To se stalo. Do svých řad přijali islámské radikály z řad Turků, Arabů či Kurdů, aby bojovali proti Rusům, kteří kvůli dlouhé válce v Afghánistánu v osmdesátých letech nebyli mezi muslimy zrovna populární.

Čečenští bojovníci ukrytí v horách se vraceli do Grozného a vedli tam nesmlouvavou gerilovou válku. Ovšem nejen tu. Začali ve velkém unášet, brát rukojmí a podnikali teroristické výpady do okolních částí Ruska. Nejdůležitější akce se odehrála v červnu 1995 ve městě Buďonnovsk asi sto kilometrů od čečenských hranic, kde skupina vedená Šamilem Basajevem v přestrojení za ruský vojenský konvoj dojela na nákladních autech do města a tam přepadla nemocnici. V ní zajala 600 pacientů, 400 zaměstnanců a dalších asi 600 rukojmích posbírala ve městě. Šest mužů před nemocnicí pro výstrahu popravili a v celém areálu rozmístili výbušniny. Pak ruské vládě oznámili požadavky: ukončení čečenské války a jednání o zárukách pro nezávislé Čečensko.

Rusové s odpovědí váhali několik dní a několikrát se pokusili na militanty zaútočit protiteroristickou jednotkou. Ovšem výsledkem byli jen další mrtví civilisté.

Osmnáctého června 1995 pak došlo k telefonickému jednání mezi Basajevem a ruským premiérem Viktorem Černomyrdinem. Ten skutečně slíbil pozastavit ruské vojenské akce v Čečensku, slíbil jednání s tamní vládou a teroristům bezpečný návrat domů. Basajev a spol. se pak po šesti dnech, během nichž zabili minimálně 129 lidí, vrátili do Grozného.

Šance s Maschadovem

Akce je považována za klíčový moment první čečenské války. Především se proti ní obrátilo tehdy ještě vlivné ruské veřejné mínění. Ruská vláda skutečně s Čečenci jednala a prodloužila pozastavení vojenských akcí až do října 1995, kdy si čečenské gerily doplnily zbraně, přeskupily síly a připravily se na další vedení partyzánské války, které Rusko nedokázalo čelit.

Čečenci posíleni o zahraniční džihádisty podnikali ještě v roce 1996 ničivé útoky na ruské vojáky v Grozném a dalších městech. Rusové reagovali ještě větším ničením měst a zabíjením civilistů. V Rusku se totiž konaly prezidentské volby, Jelcin usiloval o druhý termín a nutně potřeboval ve vleklé čečenské válce úspěch. Jeden přišel v dubnu, kdy ruská tajná služba zachytila signál ze satelitního telefonu čečenského prezidenta Džochara Dudajeva a armáda vyslala do úkrytu rakety, které Dudajeva zabily. Jinak ale ruská armáda nedokázala Čečensko ovládnout a směřovala k porážce. Na konci srpna 1996, tedy po necelých dvou letech, pak válka skončila odchodem ruské armády.

Groznyj byl zcela zničený a chyběl plán na obnovu rozvrácené země. V roce 1997 se odehrály první demokratické prezidentské volby po volbě Dudajeva. Silným kandidátem byl Aslan Maschadov, voják a představitel umírněného křídla protiruské rezistence. Usiloval o mír s Moskvou a prosazoval súfismus – mystickou formu islámu pocházející z oblasti Turecka a Iráku. Maschadovovým oponentem byl Šamil Basajev, v té době hrdina bojů s Rusy, který reprezentoval snahu přeměnit Čečensko ve wahhábistický, tedy radikálně islámský stát vycházející ze striktní formy šaríi.

Maschadov získal 60 procent hlasů a vyhrál. Ovšem i Basajev obdržel solidních 23 procent a v následujících dvou letech Maschadovovu vládu systematicky podkopával. Bylo to samozřejmě podkopávání na čečenský způsob, takže to znamenalo pokus o Maschadovovo zabití. Basajev dál dával dohromady islámské bojovníky a objevilo se podezření, že s ním spolupracují agenti ruské tajné služby, kteří se snaží udělat z Čečenska rozvrácený stát, na nějž by Rusko mohlo opět zaútočit.

Basajevovi lidé měli jako hlavní zdroj příjmu obchod s drogami nebo výkupné z únosů a Čečensko se s nimi jen těžko mohlo stát normálně fungujícím státem. V srpnu 1999 napadl Basajev se svými lidmi sousední Dagestán s plánem ovládnout tuto zemi vklíněnou mezi Kavkaz a Kaspické moře, po pěti týdnech byl ale poražen.

Mezi 4. a 16. zářím pak byla v Moskvě a dalších ruských městech provedena série teroristických útoků na obytné domy, které si vyžádaly tři stovky mrtvých. Ruské tajné služby obvinily Čečence. Hovořilo se o tom, že šlo o odplatu za ruské bombardování islamistických pozic v Dagestánu. Také však panuje podezření, že výbuchy zosnovala ruská tajná služba FSB, aby získala záminku k rozpoutání nové války proti Čečencům a ke zničení jejich samostatnosti. V té době řídil FSB sedmačtyřicetiletý Vladimir Putin.

Operace po 15 letech skončily

Tehdy vzaly události rychlý spád a měly velký vliv na Rusko i svět. Putin se v čase teroristických útoků stal předsedou vlády a o čtyři měsíce později prezidentem. Útok na Dagestán a teroristické útoky v Rusku mu opravdu posloužily k zahájení druhé čečenské války, v níž Rusko chtělo napravit předchozí neúspěch a konečně srovnat Čečence do latě.

Putin se v tomhle srovnávání ukázal jako výrazně efektivnější politik než Jelcin. Už v srpnu 1999 začal rozsáhlým bombardováním Čečenska. Prvního října pak začala pozemní operace, tentokrát lépe vybavená a lépe zorganizovaná než v první válce. Zhruba 80 tisíc ruských vojáků zaútočilo na přibližně 25 tisíc čečenských. Zaútočili ve dvou směrech proti sobě. Po pěti dnech rozdělili Čečensko na dvě části, obsadili menší města a obklíčili Groznyj. V listopadu bylo připraveno 50 tisíc Rusů vzít Groznyj útokem.

Začalo to opět silným bombardováním a raketovým útokem. Čečenci proměnili svou sotva trochu poopravenou metropoli v pevnost, v níž se připravili na pouliční způsob obrany. Rusové se po dvou týdnech intenzivního ostřelování odhodlali vstoupit do města. Vypukly divoké boje. Rusové dokázali získat převahu a vytlačili Čečence do hor. Rusové 6. února 2000 město ovládli a obsadili. Malá skupina Čečenců pokračovala v boji z úkrytů v horách. Další skupiny bojovníků přenášely boj teroristickými útoky na ruské území.

V říjnu 2002 proběhl útok v moskevském divadle Dubrovka, kde 50 teroristů drželo v šachu asi 900 rukojmích. Stejně jako v buďonnovské nemocnici se dožadovali odchodu ruských vojáků z Čečenska, ovšem za Putina bez úspěchu. Speciální ruská jednotka podnikla útok na divadlo, během něhož použila neznámý omamný plyn. Více než 130 lidí během zásahu zemřelo, mnozí právě na následky otravy plynem.

V Čečensku pokračovaly akce s cílem „likvidovat povstalce“. Místní lidé to popisovali tak, že jednotky ruského ministerstva vnitra si během pátracích akcí vytipovávají obydlí movitějších Čečenců, v noci se pak vracejí, majetek ukradnou a nepohodlné svědky zabijí.

V září 2003 začal Čečensko řídit tvrdou rukou Achmat Kadyrov, kdysi účastník bojů proti Rusům, později ale Putinův spojenec a ochotný služebník. To ovšem mělo svoji cenu. Na jaře 2004 se stal Kadyrov při sledování fotbalového utkání obětí bombového útoku, k němuž se přihlásil starý známý Šamil Basajev. Ten pak ještě jednou využil zmatku a mocenského vakua a v září 2004 zosnoval útok na školu v Beslanu v Severní Osetii. Přepadení provedlo 31 ozbrojených mužů, kteří vzali 1100 rukojmích. Po třech dnech bylo dovoleno zdravotníkům ošetřit 20 lidí v nejkritičtějším stavu. Během zásahu zdravotníků na školu zaútočila ruská speciální jednotka. Islamisté stříleli, vybuchovaly granáty a výsledkem bylo víc než 334 mrtvých rukojmích včetně dětí.

Ani tato akce už ale na osudu kdysi vzpurného Čečenska nic nezměnila. Putin dosadil v roce 2007 do čela země Kadyrovova syna Ramzana, muže se zkušeností šéfa čečenské tajné služby podezřelé z únosů. O dva roky později Vladimir Putin oficiálně vyhlásil, že vojenské operace v Čečensku skončily. Z 80 tisíc ruských vojáků zúčastněných v bojích jich podle odhadů zahynulo 7500, mrtvých na straně civilistů mohlo být podle odhadů až 80 tisíc. Ramzan Kadyrov je u moci dodnes a stal se z něj nejen loajální posluhovač Ruska, ale taky jeden z nejkrutějších vládců na Zemi.

Kavkaz a Lermontov

Ruské úsilí dobýt Kavkaz neplodilo jen smrt a utrpení. Vznikla díky němu i nezapomenutelná umělecká díla. Na Kavkaze dvakrát během svého krátkého života pobýval a válčil romantický básník Michail Lermontov. Byl sem odveden za trest poprvé v roce 1838 v rámci dragounského pluku. Zajímal se o místní tradice, cestoval, učil se turecky, maloval. Podruhé byl převelen o dva roky později, opět za trest, a pobyt byl zřejmě výrazně dramatičtější. Lermontov bojoval v první linii kavkazské války, přežil a byl za hrdinství odměněn dovolenou v Petrohradě.

Sen

Michail Jurjevič Lermontov:

V polední žár, v údolí Dagestanu,

s olovem v hrudi ležel jsem;

kouř vroubil ještě hlubokou mou ránu;

za kapkou kapka krev má tekla v zem.

Sám ležel jsem na písku doliny té,

v kruh tísnily se kolem hroty skal,

a slunce žhlo, v jich žluté štíty vbité,

a žehlo mne – já mrtvým snem však spal.

Daleko doma, zdálo se mi, klenou

se nad večerním bálem stropy v jas

a mladé ženy s květy na ramenou

zvesela o mně bavily se zas.

Jen jedna však, jež slova nepronesla,

ta sama zádumčivě seděla

a mladou duší v bolestný sen klesla,

bůh ví, čím zaujata docela.

I snila se jí rokle Dagestanu:

mrtvě tam ležel známý, ach, jí zjev,

kouř vroubil v jeho hrudi černou ránu;

chladnoucím proudem prchala z ní krev.

Překlad Josef Hora