Na chladném okraji světa

Kanystry s benzinem pro lodní motor. Mapy s vyznačením nebezpečných mělčin. Lano, GPS, lodní pytel s botami a suchým oblečením. Nezapomenout na dalekohled a pušku – pokud se lední medvěd přiblíží na třicet metrů, je povoleno střílet (i zkušení místní průvodci ale přiznávají, že tak pevné nervy by nejspíš neměli a začali by s palbou dříve). Trojice pasažérů v nepromokavých oblecích připomínajících skafandry se neobratně souká do člunu, kapitán se k němu přichycuje ocelovým lankem pro případ pádu do studených vod polárního moře.

Je ráno. Vyplouváme z kotviště ve dvoutisícovém Longyearbyenu, norském správním středisku Špicberk a nejsevernějším trvale osídleném městečku na světě. Nebe je zatažené, šedomodré moře lemují tmavohnědá úbočí kopců s vrcholky pokrytými sněhem. Jako by člověk do těchto míst vůbec nepatřil: žádní domorodci tu zřejmě nikdy nesídlili, pro křesťanskou Evropu objevili ostrovy až holandští mořeplavci koncem 16. století. Dnes na souostroví, rozlohou srovnatelném s Českem, žije jen 2600 lidí.

Na otevřených vodách Isfjordenu, rozlehlého fjordu, který se jako rozeklaný zub zakusuje do největšího zdejšího ostrova, se objevují první vlny. Malý nafukovací člun po nich letí téměř čtyřicetikilometrovou rychlostí a na každé trochu větší poskočí, jako by do něj zespodu někdo udeřil kladivem. Vyhlížíme velryby, které tu lidé během staletí lovu skoro vybili, v posledních letech se však vracejí. Před několika dny si ve fjordu hrály běluhy, dnes však po nich není ani…