Samozřejmě jsem chápala, jak ho ohrožuju

Po románech Sestry a Můj mladší bratr přichází redaktor Respektu Martin Uhlíř s další knihou, tentokrát jde o sbírku příběhů nazvanou Skanzen. Následující ukázka je z titulní povídky „Skanzen na konci světa“. Knihu si můžete zakoupit spolu s dalšími tituly z produkce Respekt Media v našem e-shopu.

Dívka

Poprvé se trenér v tělocvičně objevil, když mi bylo třináct. Tenkrát už to byla dřina. Už žádní „klokani, klokani, nadaní jsou skokani“, žádné poskakování po špičkách, jako když jsme byly děti, ale přemety, hvězdy, salta, kladina. Jednoho dne se usadil na lavičce a zamračeně nás pozoroval. Přijde mi, že tam sedí dodnes, zakonzervovaný jako brouk v pryskyřici, pod gymnastickými kruhy, nehybný dnem i nocí, na vybledlé tváři žebrovité stíny ribstolů, a pozoruje mě.

Těch zakázaných dobrodružství, tajných virtuálních schůzek s muži, kteří na webu hledají holky, co jsou skoro ještě děti, jsem tehdy už začínala mít dost. Ta jejich ohavná přímočarost: „Pošleš mi svoji odvážnou fotku? A nemohli bychom se sejít? Hlavně to neříkej mámě…“ Nikdy jsem věci nenechala dojít moc daleko, vždycky jsem se včas odpojila, zablokovala je a přemýšlela, proč takhle ujíždím. Jedna část mě po tom prahla kvůli rodící se a pořád silnější fyzické touze, ale jiná, řekněme ta lepší část, to tak neměla: Chtěla, aby si ti zatracení chlapi se mnou povídali taky o něčem jiném, než jsou fotky jejich penisů a mojí pipiny. Aby se aspoň někdy chovali jako kamarádi, co jim na mně záleží, jako kluci, co je zajímám a třeba bych je mohla mít ráda.

Zhruba v tomhle rozpoložení jsem byla, když do tělocvičny poprvé vstoupil on.

Následovaly tři roky útrap. Třikrát týdně s ním, jednou se cvičitelkou. Na tréninky s ní jsem často nešla, na něco se vymluvila, nebo jsem cvičení flákala. S ním nikdy, ačkoli se ke mně choval, jako bych byla věc, stroj na jeho vlastní úspěch. Jinak mu na mně nezáleželo.

Dřít do úmoru. Podřídit tomu všechno. Obětovat klidně i vlastní zdraví, na to se tam hrálo. Kromě cvičení řídila můj život váha. Dortík po obědě? Na to zapomeň. Já to tolik neprožívala, ale několik z nás, co nedokázaly ovládnout hlad, se naučilo zvracet nebo braly projímadla, aby udržely váhu pod kontrolou.

V patnácti jsem už nebyla malá kostnatá holka a začala jsem ho provokovat. Hodně těsný gymnastický dres. Vyjít ze sprchy zahalená jenom v ručníku. Předstírala jsem zranění, aby na mě sáhl. Lhostejně mi prohmatal nohu a pokrčil rameny nebo mě poslal za fyzioterapeutem. Nevšímal si mě, ostatně vyzývavě se k němu chovalo víc holek. Hleděl skrz mě.

Časem jsem ale u něj přece jen začala vnímat určitý neklid. Dál se tvářil lhostejně, ponižoval mě ještě větší přísností a chladem než dřív, ale cítila jsem, že si uvědomuje, že se něco změnilo. To mě potěšilo. Byl pro mě idol, ale zároveň tak trochu nepřítel, tyran, který rozhoduje i o tom, kdy smím jít na záchod. A já najednou pochopila, že jeho moc nade mnou není absolutní. Že můžu mít zbraně, na které nestačí. Žádné úlety na internetu jsem už nepotřebovala.

Stalo se to, když mi bylo šestnáct. U přehrady, na letním soustředění.

Vidím samu sebe, jak zápasím se surfem, s tím zatraceným prknem, co se chová hodně divně. Fouká slušně, plachtu mám nastavenou vzorově, ale místo aby prkno vyrazilo vpřed, jenom se tak divně kývá kolem kýlu. Trochu pluje, ale mnohem pomaleji, než by mělo. Vítr mě odnáší šikmo přehradou, ne rovnou ke druhému břehu, ale spíš do vzdálených míst, kde se ta úzká, nekonečná nádrž na cestě k hrázi stáčí. Nechápu, co dělám špatně.

Windsurfing dělám odmala. Proto mi rodiče taky napsali papír, že si na gymnastickém soustředění můžu surf půjčit. Počasí není nic moc, jenže volné odpoledne nemáme každý den. Jindy by mě trenér nepustil.

Trenér. Můj nepřítel, a zároveň někdo, s kým trávím noci, i když jenom v představách.

Na nebe šplhají mraky, bíle září, bodají do očí. Dopolední dusno vystřídal vítr. Mraky mi připadají daleko; kdyby něco, stihnu se vrátit.

Jenže prkno prostě nefunguje. Správně jede jenom na „zaďák“, na zadní vítr, který mě ale odnáší dál tím směrem, kterým plout nechci. Nejdřív jsem doufala, že přijdu na nějaký trik, jak surf zvládnout, donutit ho aspoň k tomu, aby jel ostřeji k větru — aby mi umožnil křižovat. Ale ať zkouším cokoli, chová se pořád stejně divně. Pláž, odkud jsem vyrážela, mizí v dálce a já vůbec nemám tušení, jak se tam dokážu vrátit. Vítr sílí a odnáší mě stále rychleji.

Nedaleko opačného břehu přehrady a už v místech, kde se nádrž stáčí, hodím plachtu s ráhnem do vody, sednu si na prkno a snažím se vymyslet, co dál. Musím si poradit sama. Kdybych měla surf z normální půjčovny, začali by mě hledat. Ale chlapík z ubytovny, kde bydlíme, se o svoje hosty moc nestará. Prostě jim půjčuje staré krámy ze své kůlny.

V dálce se ozve rachocení hromu. Začínám mít strach.

Proč ten krám sakra nefunguje? Něco mě přece jen napadne. Otočím se zády ke špičce prkna, lehnu si na břicho a šátrám rukou na spodní straně surfu. Hlavní kýl uprostřed prkna, kačena, je na svém místě, na pohmat celá. Což mě nepřekvapuje, sama jsem ji přece do prkna zasouvala a žádná vodní příšera ji určitě neukousla. Zato menší, zadní kýl úplně chybí. Prostě tam není. Ten, kdo měl surf přede mnou, tuhle úzkou ploutvičku nejspíš ulomil na mělčině a vrátil prkno bez ní. A já si toho nevšimla. Tak to je v háji. Tohle pitomý prkno nepopluje, kam chci, ani kdybych byla mistryně světa.

Člověk nemusí mít zrovna nobelovku za fyziku, aby chápal, že pokud má surf přenést boční tlak větru na pohyb vpřed, musí mít ve vodě dva opěrné body, dva kýly. Když má jen jeden uprostřed, rozkýve se a nechá se bokem snášet po větru. Kdybych se nad tím včas zamyslela a nebojovala s tím, mohla jsem se vrátit a prkno vyměnit. Všechno mohlo být v pohodě.

Takže, co teď? Jsem unavená, od slunce mě pálí ramena a tvář. Měla bych sbalit plachtu a ráhno, lehnout si na břicho a rukama pádlovat zpátky. Proti vlnám a větru, který pořád sílí, útočí v nárazech. Jenže mraky už zakryly slunce a hřmí stále silněji. Za jak dlouho tam dopluju? Stihnu to, než se přižene bouřka? Mám to vůbec zkoušet? Vezme si nakonec někdo přece jen loďku a vyrazí mě hledat, nebo si minimálně do večeře nikdo nevšimne, že jsem se nevrátila?

Uprostřed těch myšlenek si všimnu, že ke mně někdo plave. Vzorným kraulem. Otočit se na bok, ruka k nebi, znovu obličej pod vodu, další nádech… Pravidelně jako stroj. Brzy je tak blízko, že pochopím, o koho jde. Rozbuší se mi srdce.

Takže si přece jen všiml. Možná na mě tajně dával pozor.

Myslím na to, jak jednou na gymnastických závodech vešel do dámské šatny, kde kromě mě zrovna nikdo nebyl. Lekla jsem se, ale podařilo se mi to zamaskovat. Stála jsem tam před ním ne moc oblečená a snažila se vypadat vstřícně. On si ale jenom spletl dveře. Otevřel pusu, otočil se na patě a vystřelil ven, evidentně v rozpacích. Což mě rozesmálo a potěšilo: Kdyby si neuvědomoval, o co mezi námi jde, říkala jsem si, jenom se zamračí, počastuje mě nějakou rádobyvtipnou poznámkou a odejde, aniž by se nechal vyvést z míry.

Chytá se prkna a vyplivuje vodu. „Co tady sakra vyvádíš?“

Tvář má zkřivenou únavou a vztekem. I když si nadešel podél vody, dohnat větrem a vlnami unášenou trosečnici nebyla legrace.

Jsem ráda, že je tady. I když je to radost poněkud trýznivá.

„Proč se pouštíš na přehradu, když to neumíš? Chceš se utopit?“

„Umím to,“ zařvu ublíženě. „Ale to prkno je vadný. Nemá flosnu.“

Jeho povýšená lhostejnost mě vždycky ničila.

„Co to plácáš?“

„Tak si doprčic sáhni. Zadní ploutev je fuč. Nevšimla jsem si toho.“

„Plavu za tebou nejmíň sto let! Už jsem myslel, že tě vůbec nedohoním!“

To by ti patřilo, říkám si v duchu. „Musíme ke břehu,“ zavrčí naštvaně. „Za chvíli tu může bejt bouřka.“

Domanévrovali jsme s prknem do menší opuštěné zátoky a vytáhli ho na břeh. Trenér si vytřásá z vlasů a uší vodu, poskakuje u toho na jedné noze. Skoro mě to rozesměje. Pak obrátí prkno břichem vzhůru a hledí do míst, kde po flosně zůstala jen tenká čárka lepidla.

„Fakt je pryč.“

„Nefungovalo to od samýho začátku.“

„Já toho pitomce zabiju.“

Nepochybně mluví o majiteli kempu.

„Kdyby tam měl aspoň kánoi. Ale ten trouba někam zmizel a kůlnu nechal zamčenou.“

„Díky, že jsi pro mě doplaval.“

Hledí na mě. Má úplně modré rty.

„Co teď uděláme?“ ptám se.

„Sbalíme surf a schováme ho do křoví. Pak půjdem zpátky podél břehu najít nějaký místo, kde bys mohla přečkat bouřku.“

„A ty?“

„Jestli to stihnu, než začne lejt, přeplavu na druhou stranu a seženu loďku. Počkáš na mě.“

Mrak už je přímo nad námi. Znovu zafičí vítr. Na mokré kůži brutálně zastudí.

„Lejt začne za chvíli,“ konstatuju.

„Když se nebojíš blbnout sama na surfu, tak si teď nestěžuj.“

„Nestěžuju si. Ale…“

„Ale co?“

„Nechci, abys plaval zpátky,“ řeknu s pohledem upřeným do země. „Je to nebezpečný, když se žene bouřka.“ Palcem nohy cosi čmárám do bahna břehu.

Mlčky na mě hledí. „Poradím si,“ zahučí. „Tak dělej, hni sebou.“

Sotva jsme odvázali plachtu od ráhna a složili ji, bouřka uhodila. Zahřmělo a z nebe se spustil příval. Jako by mi na hlavu někdo vyléval kbelík. Zalapám po dechu a s očima plnýma vody hledím na trenéra, jak zatěžuje plachtu i prkno placatým kamenem.

„Co stojíš jak tvrdý Y?“

Popadne mě za ruku a táhne k olším těsně u břehu.

Ani jejich husté koruny nedokážou příval úplně zadržet. Stojíme u kmene a crčí na nás voda, postupně čím dál víc. Pozoruju tisíce miniaturních vodotrysků na hladině přehrady, vlny větru letící ohromnou rychlostí po vodní ploše, jiskření blesků, tanec pidimužíků vyskakujících z bahna na břehu, poslouchám hukot deště v korunách, palbu kapek a pak i ledových krup odrážejících se od tvrdého prkna ponechaného u vody. Třesu se zimou, ale zároveň cítím příval radosti. Svět se vymkl běžnému řádu věcí zrovna ve chvíli, kdy jsem tu s ním.

Celá léta jsem si něco podobného představovala. Přitahovala mě jeho výška, vůně jeho deodorantu, jeho blízkost, když mě vedl při cvičení. Jeho vypracovaná postava. Moje lýtko na hřbetu jeho ruky, když mi ukazoval, kam zvednout nohu. Samozřejmě to celé bylo úplně špatně. Dneska vím, že si mě nikdy neměl k sobě pustit. Měl mě odkázat do patřičných mezí hned, jak jsem ho začala provokovat. Vynadat mi, pohrozit, že to řekne rodičům.

Jenže to neudělal. A já mu to neusnadňovala. Byla jsem malá vychytralá mrcha, která si uvědomuje svoji moc a testuje její hranice. Hodně jsem četla, měla v určitém smyslu rozhled a leccos uměla zahrát. Ze začátku jsem mu možná připadala směšná, ale pak jsem ho nejspíš přece jen zaujala.

I on se třese. Posunu se ještě víc a přitisknu se k němu.

„No tak,“ řekne odmítavě do svistotu větru a trochu se odtáhne.

„Je mi zima,“ prohlásím nesmlouvavě. „Chci se zahřát.“

Jako bych v tom vymknutém světě najednou poroučela já. Nesmyslná pravidla odnesla bouře, zůstali jsme jen my dva. A já mám momentálně navrch.

Ovine kolem mě ruce a přitiskne mě k sobě, trochu otcovsky, jako by mě chtěl chránit. Ale je v tom i něco jiného.

Zvednu k němu obličej. Uhne pohledem. Moje moc nad ním má zatím svoje hranice. Bouře ale nekončí. Stojíme spolu jako pod sprchou, tiskneme se k sobě. Objímám ho stále silněji, pohazuju hlavou, aby cítil na kůži moje mokré vlasy, dávám si záležet, aby z mého těla vnímal co nejvíc. Tisknu k němu tvář a cítím, jak mu po kůži stéká voda. Nesměle, jakoby nenápadně, ji ochutnám jazykem.

Vzápětí ucítím, že má erekci. Zažila jsem to už párkrát v tanečních a v různých hudebních klubech a připadalo mi to spíš k smíchu. Teď mi ale najednou nezáleží na ničem jiném než dát tomu průchod. Zábrany zmizely. Přejedu mu rukou po břiše ‒ a sjedu níž, tam, kde se mu nadouvají plavky.

Že jsem si troufla být tak drzá? Trenér, nekonečná autorita, moje vševědoucí ikona, někdo, koho je člověk zvyklý poslouchat na slovo. Neprojevit žádnou vlastní vůli, odezírat mu přání ze rtů. Kdykoli udělám něco špatně, dostanu vynadáno. A často dostanu vynadáno jen tak. Takže, proč? Byla v tom zkrátka síla té chvíle, která řízením osudu opravdu přišla. Jeho bezmoc. Uvědomovala jsem si, že je mi v jistém ohledu vydán na milost. Byla jsem na tahu a zahrála šach.

Cítím, jak ztuhl. Několik vteřin neudělal nic, jako by byl v šoku. Takže pokračuju. Znovu k němu zvednu rty, ale ani tentokrát mě nepolíbí. Místo toho mi konečně sáhne na zadek a na prsa, malá, jak se na gymnastku sluší.

Jako bychom zůstali na světě sami. Bouře kolem nás vytvořila neprostupnou clonu.

Začnu si oběma rukama stahovat spodní díl plavek.

V tu chvíli mě odstrčí. Hrubě, málem upadnu. Něco zadrmolí a dá se na útěk rovnou do bouřky, jako by prchal před přízrakem.

***

Jenže já jsem se tak snadno odbýt nenechala. Bohužel.

A tak stojím před dveřmi jeho pokoje. Jeden z dalších večerů na soustředění. Vlastně je už hluboká noc. Ubytovna spí.

Ještě nevím, co udělám. Po tom incidentu, kdy utekl jako malý kluk, se mimo trénink se mnou vůbec nebavil. Dělal, jako bych nebyla. A já se mu taky vyhýbala. Připadala jsem si provinile. Věnovala jsem se mladším holkám, které jsem jako instruktorka měla na starosti.

Zároveň mi ale připadalo, že mi něco dluží, když už na mě sáhl. Že teď už mám nárok na víc.

Samozřejmě jsem chápala, jak ho ohrožuju. Patnáct mi sice už bylo, ale sex s nezletilou svěřenkyní je pro trenéra tabu. Ale jak by se to někdo mohl dozvědět? Já to přece nikomu neřeknu. Nechtěla jsem už být „trapná panna“. Kluci v mém věku mě nezajímali, takže jsem si vůbec nepřipouštěla, že on by nemusel být ten pravý. Jeden člen mi ale v rovnici chyběl, což jsem si neuvědomila včas. Zaklepala jsem.