Ranní postřeh Ivana Pilipa: Vláda silné ruky znovu láká

Před sedmdesáti lety, 26. února 1956, došlo k události, která během krátké doby začala měnit svět – nebo alespoň tu část světa, která se nacházela za železnou oponou, v područí sovětského komunistického režimu. Tento den skončil XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, na kterém tehdejší generální tajemník strany Nikita Chruščov pronesl projev odhalující zločiny Stalinovy vlády a důsledky jeho kultu osobnosti.

V minulém století to byl jeden z krajních případů – byť bohužel ne jediný –, který ukazoval, kam až může vést nekontrolované vládnutí a odstranění všech kontrolních prvků a protiváh, jež poskytují demokratické systémy. Přesto je zjevné, že model vládnutí založený na téměř neomezené moci jedince neomezovaného složitými systémy rozhodování je pro nemalou část lidí stále přitažlivý. Demokracie je složitá a pomalá a ve složitých dobách je touha po rychlých řešeních velká. 

Právě spor o to, zda mají společnost řídit demokratické mechanismy a stabilita institucí, nebo zda to má být hlavně rychlost rozhodování a důvěra v lídra, je jedním z hlavních témat dnešních rozdělených společností. Na jedné straně stojí kritika složitosti rozhodování, možné zablokování nutných změn menšinou, anebo nekonečné kompromisy, vynucené potřebou hledání většiny. Stejně častá je nespokojenost s rozhodováním soudů, které může jít proti momentální náladě veřejnosti a přáním vládnoucí většiny.

Všechno jsou to legitimní obavy odrážející skutečné slabiny demokracií. Riziko jejich nahrazování vládou silné ruky má ovšem rizika mnohem větší. Rozhodování je jistě rychlejší, ale možnost korekcí a oprav v případě omylů je omezená. Ochrana názorů (názorových i jiných) menšin bude čím dál víc zanikat, protože pokud je zájem většiny a momentální vlády prohlášen za zájem lidu, je každý disentní hlas nepřátelský; dát mu prostor by tudíž znamenalo poškozování zájmů státu. Stejně tak může být zbytečné nutit moc řídit se rozhodováním soudů, protože o zájmu státu rozhoduje podpora vládnoucích, a nikoli nezávislá, navíc ještě omylná, instituce.