Petra Hůlová: Louky, český národní poklad

Dovolenou trávíme na chatě nebo na chalupě a při výletech probíráme politiku. Co to znamená? Že jdeme českou krajinou, aniž bychom si nejen všímali okolí, ale byli k tomu vůbec znalostně vybaveni, ono to asi souvisí. Málokdo z nás se tak na výletě dostane za postřehy „hele hříbek“, „koukej maliny“ nebo „vypadá to, že bude pršet“ a já si čím dál víc a zvlášť v létě uvědomuji, jak mi to samotné schází.

Jsme negramotní v rámci toho základního: čtení krajiny, kterou sami procházíme.

Jakkoli milujeme informace, z krajiny je běžně těžit neumíme a podle všeho to nebudou umět ani naše děti, protože je to nikdo neučí. Většina z nás tak například nejen neví, jak se jmenuje nejběžnější tráva, ale ani ji nerozpozná a netuší, že louka není jen tak něco s hodně kytičkami a motýly, ale typ krajiny vycházející z historického zacházení: sekání a spásání, které nyní imitujeme, jakkoli to z praktického důvodu není potřeba.

Dotujeme je převážně z estetických důvodů. Proč vlastně? „Protože utřít si zadek do Mony Lisy je blbost,“ říká Jan Albert Šturma, terénní botanik na své badatelské procházce v rámci letní školy mapování Šedivinského spolku Schule v Orlických horách. „Louky jsou český národní poklad,“ dodává.