V Brooklynu na Bali

Brooklynská hudební akademie – zkráceně BAM – má dlouhou tradici. Dokonce o dvacet jedna let delší než Metropolitní opera na Manhattanu, založená v roce 1880.

Původně sídlo Brooklynské Filharmonické společnosti dávno ve svých prostorách nehostí jen hudbu. V různých sálech, které dnes BAMu patří, se hraje divadlo, promítají se filmy a od roku 1983 se tu vždy od září do prosince koná přehlídka Next Wave (Příští vlna), která se z Brooklynu přelila i do dalších měst – také do Prahy. To partnerství je oboustrané, vedle umělců, kteří tu občas hostují (Iva Bitová, Agon) v BAMu už jedenáctým rokem vždy na podzim probíhá přehlídka českých filmů New Czech Films. Dramaturgický záměr Příští vlny shrnuje podtitul: Dobrodružní umělci, dobrodružné publikum. V letošním programu lze ale těžko najít něco, co by se dalo nazvat skutečnou avantgardou. Pokud pod pojmem „umělecké hledání“ chápeme něco víc než používání stále dokonalejších jevištních efektů.

Brooklynská hudební akademie

Většinu programu obsadila jména etablovaných umělců, zaštítěných váženými kulturními a vzdělávacími institucemi. Lidí, kteří ze svých mladických experimentů už dávno pečou svůj denní chléb, zato jsou ale schopni přilákat do BAMu početné publikum. Třeba Laurie Anderson, jejíž multimediální představení Delusion (Přelud, Mámení), mozaika hudby, vizuálních efektů a textů o Americe, o touze, o paměti, o smrti, je přesně tím, co člověk čeká, tedy dobře udělaným, působivým uměním, ale nikoli dobrodružstvím. Jisté napětí lze snad hledat v neobvyklosti některých projektů: Režisér Ping Chong přijíždí s divadelní adaptací Kurosawova filmu Krvavý trůn. Taneční divadlo Wuppertal zase s choreografií vloni zemřelé Piny Bausch. A skladatel Evan Ziporyn a režisér Jay Scheib se pokusili na Brooklynském jevišti zpřítomnit vesnici na Bali.

Dům na Bali

Právě poslední jmenovaná produkce, opera Dům na Bali, možná dobře vystihuje jistý úkaz: totiž že zdání experimentu nelze dodat vnějšími prostředky. A že zahlcenost vizuálními efekty nemůže nahradit dramatické zákonitostí, které formuloval ve své Poetice už Aristoteles, a které se, bohužel, ještě stále nedaří obejít.

Děj opery Dům na Bali je založen na skutečném příběhu kanadského hudebního skladatele Colina McPhee, ve kterém nejen Ziporyn, ale mnoho dalších západních skladatelů vidí svého předchůdce. Dnes zapomenutý skladatel ve třicátých letech minulého století propadl hudbě z ostrova Bali, jejíž název je odvozen od tradičního orchestru bicích nástrojů Gamelanu. Nechal všeho a odstěhoval se na Bali, aby hudbu, která podle jeho slov „nemůže dlouho přežít“ zdokumentoval. Po návratu na Západ dalších dvacet let, až do své smrti, pracoval na encyklopedickém díle Hudba na Bali a svoje huboké a  frustující zkušenosti ze setkání s cizí kulturou popsal v knížce Dům na Bali, která posloužila Zyporynovu libertistovi Paulu Schickovi jako výchozí materiál.

Colin McPhee byl tragický hrdina. Zůstal uvězněn mezi dvěma kulturami a ani v jedné se mu nepodařilo prorazit, nebo se alespoň usadit. Když v roce 1938 Bali opuštěl, byl rozčarován: blížila se válka a McPhee se domníval, že jeho dům hlídají japonští špioni. V blízkosti domu byly viděni duchové rýžových polí, kteří prorokují neštěstí a místní chlapec Sampih, kterého McPhee vychovával ve svém domě, a zřejmě si ho zamiloval, začínal vzdorovat. Dokonce hudba Gamelanu se změnila k horšímu. Ani pak, když se usadil v New Yorku, na tom nebyl lépe. Zápasil s alkoholismem a depresí a už nikdy se mu nepodařilo navázat na svoji kariéru tam, kde přestal. Zajímavý životní příbeh – bohužel nevyužitý.

V malé enklávě západních úředníků a dobrodruhů žijících v 30. a 40. letech na Bali se vyskytly ještě dvě, svým způsobem emblematické postavy: malíř Walter Spies, zakladatel malířské školy a mentor mladých Balijských výtvarných umělců a antropoložka Margaret Mead, která se svým manželem prováděla obšírný výzkum místních obyvatel.

Libreto Paula Schicka přivádí tyto tři postavy dohromady fiktivním a značně nepravděpodobným způsobem. Ze Spiese a McPheea dělá jakýsi milenecký pár (McPhee byl ve skutečnosti na Bali s manželkou), zatímco Margaret Mead, jako třetí do počtu nechá bloudit kolem s fotoaparátem a pronášet různé hlubokomyslné komentáře, vytržené z její vlastní knihy Balijský charakter (vydáno roku 1942). Postavy, navzdory pěveckým výkonům, jsou pouhými věšáky na repliky a samotný příběh, pokud jej lze vůbec vystopovat, se také rozplývá před očima. McPhee, Spies i Mead, zajímaví lidé s dramatickými osudy, byli zredukováni do několika nic neříkajících tezí a umístěni na scénu zahlcenou filmovými plátny, kde nepřetržitě běží tolik vizuálních plánů, že není možné soustředit se ani na jeden. Je tu přímý přenos ze skrytých míst, kam divák z hlediště nedohlédne, detaily tváří, příroda na Bali… Až neurotická snaha nenudit má přesně opačný efekt. Ani tanečnice a tanečníci Kadek Dewi Aryani, Desak Madé Suarti Lakshmi, I Nyoman Catra a Nyoman Triyana Usadhi se se vším svým mistrovstvím a půvabem na scéně neuplatní, plátna je odsouvají do pozadí.

Jediné, co tedy zbývá, je Ziporynova hudba: propojení komorně-jazzového orchestru, který skladatel řídil přímo na jevišti, a početného Gamelanu z Bali, který hraje Ziporynovy skladby. Ta hudba by vydala na skvělý hodinový koncert, pokud by jí to zbytek produkce nekazil.

Skladatel Evan Ziporyn, stejně jako McPhee kdysi náhodou uslyšel nahrávku tradičního Gamelanu, všechno opustil a vydal se za hudbou, která mu uhranula. To dobrodružství mu vydrželo dalších třicet let. Škoda, že jsme se v BAMu nedozvěděli něco přímo o něm, že bylo nutné zašifrovat jej do příběhu, s nímž se skladatel možná osobně identifikuje, ale který diváka nechává lhostejným.