Knihy, volby, móda a ještě mešita

11. září byly vlajky po celé zemi spuštěné na půl žerdi. Prezident Obama promluvil v Pentagonu o toleranci a připomněl, že do Světového obchodního centra nenalétl prorok Mohamed, ale teroristé. Korán se nepálil, zato reverend Jones, který se k tomu chystal, se cítí napáleně. Imám Abdul Rauf mu prý slíbil, že kulturní centrum Park51o několik bloků přestěhuje a teď to popírá. Téma si zaslouží poslední tečku.

Pondělní The New Yorker otiskl článek, ve kterém Lawrence Wright popisuje dezinformace, které se v případě „Mešity na Ground Zero“ (rozuměj kulturního centra na Park Place) podařilo vyrobit. Wright srovnává kauzu se skandálem kolem dánských karikatur proroka Mohameda a píše: „Ve sporu o Park51 převzali úlohu radikálních imámů blogeři a pravicoví komentátoři. Pamela Gellerová, pisatelka blogu Stop Islamizaci Ameriky, tu vystupuje v roli Ahmeda Abu Labana.

Gellerová už přispěla k falešné domněnce, že Prezident Obama je muslim (dnes tomu věří dvacet procent Američanů) a rozšiřuje fámu, že Obama je nemanželským synem Malcolma X. Centrum Park51 (nebo „Monstrózní mešitu“ jak to nazývá ona) porovnává s mešitou Al Aksá na Chrámové hoře v Jeruzalémě, která je trnem v oku židovským extremistům v Izraeli. Gellerová je také autorkou lživé informace otištěné v novinách New York Post, podle které má být provoz v Park51 zahájen k desátému výročí 11. září.

K dalšímu zkreslení skutečnosti přispěla prezentace Abdula Raufa coby přívržence teroru, která se poprvé objevila v komentářích Fox News a odtud putovala do projevů politiků jako je Newt Gingrich, který přirovnává Abdula Raufa a jeho přívržence k nacistům znesvěcujícím Památník obětem holokaustu. (…)“

Zatímco na dolním Manhattanu bouřily demonstrace pro i proti muslimskému centru, za vodou, v Brooklynu, panovala mnohem veselejší atmosféra. Celý víkend, ale hlavně v neděli tu probíhal pátý ročník Brooklynského knižního festivalu, který je rok od roku větší a také populárnější. Jistě i proto, že veškerá čtení a debaty, kterých se letos účastnilo přes 200 autorů (mezi nimi i v Čechách známá jména jako Paul Auster, John Ashberry, Naomi Kleinová, Jordan Flaherty, Salman Rushdie, Rich Blomquist a další) jsou tu zadarmo. Festival, na kterém prezentuje svojí produkci několik desítek menších nezávislých nakladatelů, je jedním z největších na severovýchodě Spojených států a zdá se, že jeho sláva začíná pomalu pronikat i na Manhattan. Je to sice jen jednu stanici metra, ale v myslích starousedlých Manhatťanů je to mnohem a mnohem dál, možná až někde za Bostonem, který na druhý břeh řeky, namísto Brooklynu, situoval v Nezvěstném i Franz Kafka.

Stánky s knihami, autoři, nakladatelé, různá literární revue. Mohlo by to být kdekoli v Evropě. Ta scéna je všude podobná, stejně jako lidé, kteří milují knihy. Je tu rozmanitost, kterou ve velkých obchodních řetězcích nevnímáme většinou není rozeznatelná za hradbou komerce. A navzdory hrozícímu dešti je dojem optimistický. Dobré knihy se píšou a překládají i tady, vyhynutí čtenáře jako druhu zatím zřejmě nehrozí.

Stánky na veletrhu/ Foto:Jiří Zavadil

Byl to vůbec týden plný událostí. V úterý ráno po osmé hodině zatarasila vchod do východní 82. ulice, kam vodíme syna do školy, skupinka výrazně usměvavých lidí s letáky – tým demokratické poslankyně v kongresu Carolyne Maloneyové. Ten den se totiž v New Yorku konaly primárky a Maloneyová chce být zvolena znovu. Byla tam také. Namalovaná a načesaná, v ostře růžových lakovaných lodičkách. Jako by právě vystoupila z televizní obrazovky. Byla to od ní docela odvaha postavit se do cesty nervózním, spěchajícím rodičům ověšeným dětmi a baťohy a nabízet jim svůj politický program. Té zasloužilé politické harcovnice – mimo jiné první ženy, jaká kdy zastupovala čtrnáctý Newyorský okres, kterému se prý přezdívá „Okres hedvábných punčoch“ – si opravdu nikdo nevšímal. Letáky zůstávaly bez povšimnutí. Přesto ve volbách postoupila. Volilo se i v naší škole a z toho, že si Maloneyová v rozhodující den vybrala zrovna naše nároží, jsem pochopila, že třebaže zastupuje celou východní stranu Manhattanu, Astorii a část Queens, jádro svých přívrženců zřejmě hledá tady.

Událost poslední: ve středu skončil ostře sledovaný Týden módy. Akci, která probíhá dvakrát do roka, její organizátoři přesunuli z Bryantova parku do Lincolnova centra a jaksi tím naznačili, že i móda patří mezi vysoká umění jako je opera, balet, hudba nebo divadlo. Domnívá se to alespoň divadelní kritik z The New York Times Charles Isherwood, kterého, když už jsem dnes v tom citování, také odcituji: „Coby laického pozorovatele módy a profesionálního divadelního recenzenta mne vždy zajímalo, jestli jsou módní přehlídky vzrušujícím diváckým zážitkem. Přestěhování do Lincolnova centra se zdálo být dobrou příležitostí k tomu zjistit, zda je Newyorská módní show také dobrou podívanou.

Odpověď je krátká: Většinou ne. K výjimkám patřila třpytivá pocta Marca Jakobse éře Halstona a Studia 54 a Jodie Fosterové ve filmu Taxikář. (Poznámka: Roy Halston Frowick byl hvězdou módního průmyslu a frekventant Studia 54, slavného newyorského nočního klubu ze 70. a 80. let.) V Jakobsově živé produkci se modelky vynořovaly z jakési kovové věžovité konstrukce připomínající sochy Richarda Serry nebo možná Aztécký chrám nebo ohromný náramek od Elsy Perettiové. Také tým značky Rodarte přišel s poutavým, choreograficky propracovaným představením, ve kterém modelky procházely kolem dřevěných přepravek se svítícími trubkami jako ze 70.let a k tomu hrál progresivní rock. Zbytek z toho asi tuctu přehlídek, které jsem navštívil, vykazovaly skličující nedostatek showmanství či vynalézavosti.

Pomineme-li samotné oděvy, je jedna Newyorská módní přehlídka jako druhá. Kulisy jsou minimální – pokud vůbec nějaké jsou. Dvě nevyužitá bílá schodiště u Diany Von Furstenbergové, trochu umělé zeleně u Tommyho Hilfigera a největší nafukovací hračka jakou svět kdy viděl u Alexandra Wanga.

Řada modelek, z nichž většina vypadá jako by doufaly, že z nich vyroste druhá Tilda Swintonová, proplouvají úzkou uličkou mezi diváky. Viděny zblízka, jsou až strašidelně vyhublé a většinou bílé - to jen k dvěma často zmiňovaným kontroverzím z posledních let. Z průměrné zvukové aparatury k tomu duní techno-disko-rock. A za patnáct minut je po všem.“