Trochu zvláštní oslava listopadu

Je to svým způsobem oslava listopadu 1989. Některé techniky odporu vůči zvrhlosti nestárnou a jsou znovu objevovány, byť její autoři možná ani nevědí, že už byly mnohokrát použity. Na Slovensku už více než sto lidí podepsalo prohlášení, jímž pro sebe žádají trest.

Jde o to, že - jak známo - režisérka Zuzana Piussi je vyšetřována za některé záběry ve svém dokumentárním filmu o slovenské justici Nemoc třetí moci. Trestní oznámení na ni podala soudkyně Helena Kožíková za záběry své osoby, které osobně neschválila a Piussi se tak prý protizákonně dopustila „porušení důvěrnosti ústního projevu“. Hrozí jí dva roky vězení.

Signatáři petice prohlašují, že „veřejně schvalují a vychvalují“ čin, jež spáchala Piussi, čímž pro sebe žádají trest případného odnětí svobody na jeden rok „za schvalování a vychvalování trestného činu“.

Tento způsob protestu se ujal už v osmdesátých letech. Pamatuji si, jak jsme společně s dalšími (zejména českými) vydavateli samizdatu podepisovali petici, když byl na několik let vězení odsouzen Ivan Polanský, slovenský vydavatel katolického samizdatu.

Možná se mýlím, ale tehdy to bylo dokonce snad poprvé, co se čeští a slovenští vydavatelé samizdatu veřejně a jmenovitě přihlásili ke svým časopisům a trvali na tom, že když dělají to samé, co Polanský, mají být také uvězněni. Tehdejší režim nás za tuto petici nezavřel, ale stejně to byla vzrušující akce.

Po pádu režimu jsem žil chvíli v iluzi, že uplatnění této techniky na principu „nedělitelnosti svobody“ (jinými slovy, když je někdo jiný uvězněn za svůj svobodný projev, my všichni ztrácíme svobodu), už nikdy nebude použit.

Pak jsem si ale na ni vzpomněl v roce 1992, když tehdejší ministr kultury Dušan Slobodník žaloval básníka Ľubomíra Feldeka za jeho báseň, v níž ministr sám sebe rozeznal jako „esesáka“. Spolu s dalšími kamarády, většinou spisovateli, jsem tedy sepsali a podepsali výzvu ministrovi, že se hlásíme k Feldekovým veršům a tudíž ať nás ministr žaluje také. Slíbil nám to, ale pak z toho sešlo (Feldek nakonec spor vyhrál až ve Štrasburku).

Od té doby uplynulo dvacet let, ale princip nedělitelnosti svobody zůstává, stejně jako se opět dostávají ke slovu staré techniky na její obranu.

Bylo by jistě skvělé, kdyby se v demokracii žádné podobné zvrhlosti, jíž se svým trestním oznámením dopustila soudkyně Kožíková (a policie, která to vyšetřuje), nevyskytovaly. Ale to bychom chtěli od demokracie asi příliš. Berme tedy onu podpisovou akci na obranu režisérky Piussi jako autentickou oslavu listopadu 1989 – s jistotou, že to není poslední příležitost, jak si uctít svobodu, která nikdy v žádném režimu nebude samozřejmostí a vždy bude potřeba o ni zápasit.