Pitva jednoho přátelství: Učíme ženy, aby se porovnávaly a předháněly

„Procházím dál, měkce našlapuji a čekám, že ji v té spoušti najdu, vzteklou a připravenou k výčitkám. Zastavím se, až když v kuchyni spatřím krev. Vedle lednice, pod parapetem, v rohu u dveří do spižírny; tmavě rudé kaluže naplňují úzkou místnost slabým měděným pachem. Už z obloukového průchodu pochopím, že tohle si Monika nezpůsobila sama.“  

Jakub Stanjura otevírá svůj druhý román Medúzy téměř jako klasickou detektivku. Nejprve zábleskem z minulosti dvou kamarádek, uvnitř jejichž vztahu začíná cosi nepříjemně žhnout, poté scénou z místa činu. Tady však podobnost končí – a začíná důkladná pitva jednoho komplikovaného přátelství a toho, co hlubiny mysli v krajních situacích mohou vyvrhnout na břeh.

 Divné ženy

Předloni překvapil výrazným debutem: krátkým románem Srpny. Na prostoru několika titulních měsíců sledoval mladou Danielu a její vztahy s matkou i s přítelem a rozkrýval dopady domácího násilí a gaslightingu. Rozrušoval hranice mezi skutečností a halucinací, nespolehlivým vyprávěním vytvářel nejistotu podobnou jednání manipulátorů.